Three Peaks Bike Race 2026

trasa: Vídeň – úvodní parkour do Mariazelu – Kitzbuhler Horn – Mangart – Col de la Loze – závěřečný parcour do Barcelony z Pyrenejí

DNF

ujeto: 2230 km / 18800 m+

web: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace

výsledky: https://dotwatcher.cc/results/2026/three-peaks-bike-race-2026

Před závodem

Do poslední chvíle pracovní stresy, minimum času na plánování a přípravy, ale ani to někdy není na škodu.

Tentokrát poprvé nebylo určeno pevné pořadí průjezdu checkpointů, což dávalo dost odlišné možnosti trasy. V zásadě buď severní (Rakousko – Švýcarsko (/Německo) – Francie) a nebo jižní (Rakousko – Itálie – Francie).

Když jsem se podíval na nástřel severní, která mě vedla po Švýcarsko-německé hranici přesně tam, kde jsem to loni po třech dnech v lijáku a kose vzdal, měl jsem jasno. Jedu jihem. Vedro-nevedro…

Den před závodem už pracovní záležitosti vypouštím, užívám si pohodové cesty do Vídně (vlakem) a po registraci pohostinnosti místního kamaráda Kuby, který mi opět poskytl perfektní předzávodní zázemí a zároveň jsme zavzpomínali na časy, kdy závod taky jezdil a na další věci. Kubo díky!

Den 1 a 2

Startovní parkour v brutálním protivětru, takhle dlouho jsem to nikdy nejel!

Večer se naštěstí vítr trochu utišil a kopce byly také o něco jezdivější (až na pěkné hnusné výjimky!).

Nad ránem mě začala zlobit žáha a korunu jsem tomu nasadil, když jsem bez jakékoliv snídaně přijel pod kopec,  kde nebylo vůbec nic a jediná tyčinka to nezachránila…

Byl jsem úplně slaboučký a Kitzbuhel je podobný brutál jako Zoncolan – 9.5 km / 1150 m+. Přiznám se po dobrém – 90% jsem tlačil (a stejně jsem předešel jednoho závodníka :D).

Nahoře jsem do sebe s problémy natlačil gulášovku a zasloužené vrcholové 🍺.

Dolů jsem hrozně vymrznul. Objevil jsem (v neděli!) otevřenou Billu a koupil si dvě kaiserky a banány. Přes 20 minut jsem se pokoušel to sníst, ale nepovedlo se. Trávení vyhlásilo stopku. Do toho brutální únava a totální slabost v jakémkoliv minikopci.

S dnešním přejezdem Grossglockneru jsem se se slzou v oku rozloučil. Převalil jsem se s problémy přes minikopeček zpět do Zell am See, tam úspěšně zdolal talíř těstovin a rozhodl se naordinovat si půldenní timeout. Ubytko ve Fuchsu a ráno se uvidí, jestli to půjde nahoru nebo zvolím únik. 

Sice se propadnu hluboko dozadu, ale čelní pozice bych stejně myslet nemohl, takže i pokus o dokončení se bude počítat. Ubytovávám se kolem 16té hodiny. Hochalpenstraße otevírá v 5:30, takže na odpočinek mám opravdu času dost a dost.

Den 3

Ráno vyjíždím před pátou a u mýtné brány jsem asi v 5:15. Nakonec nevydržím čekat až do půli a vyrazím o pár minut dříve. Vstříc těžkým černým mrakům a jistotě kvalitní spršky. Předpověď je nesmlouvavá.

Naštěstí začne pršet až kolem poloviny kopce. Bohužel to podcením s vytažením rukavic, a když se k tomu pár kilometrů před vrškem konečně odhodlám, mám ruce tak promrzlé, že jejich nasazováním strávím dobrých 15 minut.

V prvním sedle jsou 3 stupně a pořádný chcanec. Sjezd do dolíku mezi dvěma sedly je strašné utrpení – ruce vůbec nemají cit a brzdění je problém a zároveň vůbec nemám jistotu, že se řídítek udržím.

Dole (mezi sedly) zastavím před chatou, která by měla otevírat v 8. Je 7:40, klepu se jak ratlík a krčím se pod stříškou a doufám v zázrak.

Ten opravdu přijde asi v 8:01, kdy přijede auto a kluk s holčinou mě pouští dovnitř. Přetopeno tu není, ale určitě lepší než venku. A teplé kafe a 2 croissanty to dost zlepší.

Za kopeček do druhého sedla se vůbec nezlobím. Ruce už naštěstí trochu obnovily citlivost a jsem schopný i následného sjezdu.

Co mi ale vůbec nedělá dobře je voda shora i zdola. Způsobuje mi to brutální odřeniny zadku a vnitřních stehen, se kterými budu bojovat až do konce závodu.

Většina sjezdu je ještě spíš dost mrazivá, ale dole mě chvílemi překvapí i pěkný pařák. 

Chvíli odpočinek v údolí, ale rychle se to zase začíná houpat. V protisměru potkávám plno závodníků, kteří zvolili opačné pořadí kontrol.

Čeká mě krátký přejezd Itálie, kde jednak zažiju pěknou průtrž a taky si užiju pořádné kopečky (ne dlouhé, ale prudké).

A pak konečné Slovinsko a Kranjska Gora. V lékárně (dosud jsem celý den žádnou nepotkal!) kupuji zázračnou mastičku na opruzeniny a nabírám energii na sedlo Vršič (1611), kterým začíná druhý parkour, a do kterého se mi vůbec nechce. 

Nakonec to ale v podvečerním příjemném chládku je docela příjemné a sjezd ještě stíhám v pohodě za světla.

Před Bovcem zastavím v bufetu u silnice na večeři. Zjevně nejsem první závodník, co tu staví.

Rozhoduji se došourat se ještě se do sedla pod Mangart a tady to kolem desáté zalomit.

Den 4

Ráno (ve 2 hodiny, po 4 hodinách spánku) na rozehřátí pod Mangart. Je to krásná noční vyjížďka pod hvězdnatou oblohou. Jede si mi docela příjemně, ale stejně mi ani nevadí, že asi horní dva kilometry jsou zavřené a musíme to otočit dřív.

Udělat pár nočních fotek, a pak hlavně ve sjezdu nezapomenout vyzvednout brašnu.

Ještě krátké stoupání do sedla Pr(e)del a jsem v Itálii. Tady mě trochu překvapí ještě jednou stoupání, ale vzhledem k tomu, že vím, že to je na dlouhou dobu poslední, ani mi to nevadí.

Teplota pak jde rychle nahoru a s ní se oživují moje bebíčka na zadku a okolí.

V jedenáct hodin bylo 32, ve dvanáct 34… pak už jsem se raději nedíval a spíš vymýšlet, jak to udělat, když už nešlo jet ani ve stoje (bolístky se lepily na gatě a bolelo to jako čert při každém šlápnutí).

Kouzelná slovinská mastička je dobrá, ale ne zázračná. Původně jsem rozmýšlel, že bych Itálii mohl projet nonstop noční jízdou (když konečně přestal ten pařák!), ale to mi bohužel situace nedovolila a já tak zvolil ubytko v Cremoně. Sprcha, víc mastičky, rozebírání problémů s AI pomocníkem…

Den 5

Problémy se zadkem se nevyřešily, ale nějak se přecházejí (či spíš přestávají v sedle),

Ráno než se oteplí, to celkem jde, ale pak už to je masakr. Nejhorší je dojezd do Aosty – 35 stupňů, do kopečka, brutální fén přímo proti a ještě fakt provoz… Radši to nehrotím, a beru to slowly-slowly… 

Z Aosty se to začíná docela zlepšovat. Dávám večeři v horském městečku La Thuile a závěrečný výjezd na sedlo Malého Bernarda si dokonce užívám!

A teď už viva la France!

Sjedu ještě kus nad Bourg Saint Maurice, a když konečně narazím na autobusovou zastávku, tak si ustelu.

Den 6 a 7

Takový pěkný přejezd od Alp k Pyrenejím. 

Ráno se mi potvrzuje, že sjezd na začátek parkouru nebude jen sjezd, ale objevují se i nepříjemné brdky a úplně to moc neutíká.

V Brides-les-Baines, kde třetí – okružní – parkour začíná, jsem asi o půl šesté a říkám si, že už bych měl něco sníst, abych neskončil jako na Kitzbühelu. Ale všechno je beznadějně zavřené. Naopak výše, to vypadá slibně a tak důvěřivě vyrážím.

Na otevřený obchod nakonec narážím až v nějakých 1600 metrech, ale je to tak akorát.

Dopřávám si plnohodnotnou francouzskou snídani.

Je tu nádherná krajina, výhledy… potud bylo i stoupání docela příjemné. Tady začíná závěrečná chuťovka. Střídá se vždy poměrně rovinatá část a brutální (~20%) stojky. Docela se příjemně překvapuju, že je nejprve docela zvládám, ale postupně to začínám prokládat tlačícími kousky.

Konečné nahoře na hoře Col de la Loze! Krásné výhledy a moc fajn pokec s italským fotografem závodu. 

A pak dolů! Už dopředu jsem si všimnul, že tam ještě je v profilu malý nenápadný ocásek. Těchhle asi 350 výškových metrů mi přijde horších, než celá Loze. Pařák už jede naplno a já toho mám dost. Trápím se v následném rádobysjezdu do Albertville, kde se různě motáme po brdcích okolo hlavní cesty, která je cyklistům uzavřena a duje pěkný protivítr.

Z Albertville se cesta stočí a taky se mi tady trasu povedlo poměrně přilepit k řece, takže se ani zbytečně nehoupá nahoru a dolů.

A blížím se ke svému oblíbenému Grenoblu! To přebije i stupnici teploměru, která se zase blíží čtyřicítce. Prokládám to holt pauzami a nějak to jde.

Průjezd Grenoblem si užívám a stejně tak i následující cestu podle řeky.

Vzhledem k teplotám, předpovědím a situaci se rozhodnu zkusit průjezd nocí. Toto jsem v těchto místech zjevně udělal už při některém z předchozích ročníků, protože se dostavují silná Deja-vu spojená s různými místy. Určitě nemůžu říct, že by to bylo celé pozitivní a příjemné, ale i to k tomu patří.

Dávám jeden krátký powernap na špinavé zastávce, ale spíš než kvůli únavě to je kvůli ztrátě motivace.

Únava přichází s úsvitem, kdy se zase jede kupodivu dobře, jen se mi hrozně chce spát. Snažím se to ještě odložit, až přijde pařák, bude ten správný čas. Snídani s dvojitým espressem trochu pomůže.

Kupodivu dnes vedro není až tak brutální. O to horší začíná být provoz a s ním i (ne)ohleduplnost řidičů. Při příjezdu do Perpignanu mě vcelku rozčílí pro cyklisty uzavřený most hlavní silnice, který člověka nutí sjet úplně mimo, jet kus po hrozné štěrkovně, a potom asi 8 km po cyklostezce podle řeky k dalšímu mostu a zpátky… To celé místo těch 300 metrů po mostě. V Perpignanu to balím a beru ubytko.

Den 8

Myšlenka byla jasná – po probdělé předchozí noci potřebuji pořádný odpočinek a zároveň tím vyřeším problém s brutálním provozem.

Ve 21 hodin tak usínám na ubytku v Perpignanu s budíkem nařízeným krátce po jedné ranní.

Balení mi zabere nějak déle, ale ve třičtvrtě na 2 už jsem na kole. V plném provozu. To jsem fakt nečekal. Je tu nějaký svátek a místní mají zjevně sotva podvečer. 

Jedu nejdřív po hlavní směr Girona. Proti mně projíždí snad tisíce aut. V mém směru je to naštěstí trochu lepší.

Po nějakých 20 km se konečně odkláním od gironské hlavní a začínám zvolna stoupat do hor. Uf, konečně je to trochu klidnější, aut už je o dost méně…

Rána jako z děla, kolo letí do pangejtu, já kousek vedle a týpek, který mě zezadu srazil to jenom přišlápne a ujíždí.

A je po závodě

Chvíli jsem trochu mimo a řeším, kde jsem a jak jsem se sem dostal. Postupně to naskakuje. Kontroluji ztráty na těle – pár drobných odřeninek. Pohled na kolo je o dost smutnější – zadní ráfek (který to asi primárně schytal) úplně na srajdy. Jinak už snad jen hnutá řidítka, ale bude to chtít řádný check… 

Vyhodnocuji, že volat záchranku ani policii asi úplně nemá význam a spíš bych se měl nějak dostat zpět.

Stopuji v protisměru . Asi deset aut bez zájmu projíždí. Další naštěstí zastaví. Chlapík umí jen francouzsky, ale pochopí o co jde. Naložíme kolo a veze mě do nejbližšího městečka Ceret. Tady zkoušíme nějakou polyklikniku, ale tady tma a zavřeno. Doveze mě jinam, kde je několik něco-jako-mediků. Ti mi dezinfikují odřeninu na ruce, a pak to tu balí a odjíždí. 

Je asi 5 hodin ráno a já osamním s kolem, které se kvůli rozbitému ráfku nedá ani tlačit a je třeba ho nést. Jsem unavený. Ale dohledávám si autobus, který mě odveze do Perpignanu. Jen musím kolo odnést asi 1.5 km. Je to pro mě v tu chvíli téměř nadlidský úkol, ale zvládnu to a autobus opravdu přijede a naloží mě i s kolem (moc děkuji pařížské turistické, která za mě zaplatila 2e za jízdenku – já měl jen kartu a 100eurovou bankovku).

V Perpignanu původně plánuji z nádraží taxíkem dojet do cykloservisu, a tam zkusit řešit. Před nádražím nestojí jediný taxík (proč jich tam vždycky jsou houfy a jedinkrát, když to člověk potřebuje, tak nic?!) a ani přes aplikaci se mi nedaří nic nesehnat. 

Rezignuji na to a kupuji si lístek na vlak do prvního španělského městečka, odkud už jede přímý vlak do Barcelony.

Tam potkávám Stephana, který závod vzdal kvůli nesnesitelné bolesti zad někde u Grenoblu a cestuje vlaky už druhý den.

V Barceloně jsem dohledal bike servis, který má otevřeno i v sobotu odpoledne a za pomoci metra se tam dopravím. Servis tedy bohužel nefunguje, ale prodejna ano a umožní mi tu nepojízdné kolo nechat do pondělí, kdy bude servis fungovat.

V tomto momentě jsem pravděpodobně promeškal svou šanci závod ještě dokončit. Později jsem zjistil, že prodejna zároveň funguje jako půjčovna silničních kol. Kdybych toho využil, mohl jsem ještě v sobotu večer být (vlakem) zpět v Perpignanu a znovu vyrazit na těch posledních 350 km. V pondělí bych pravděpodobně byl bez problému v cíli. Ale to je coby kdyby a asi to tak prostě být nemělo…

Takže místo toho začala (ne)zasloužená finisherská party, na kterou jsem se moc těšil, a kterou jsem si náležitě užil a splnil si i všechny “úkoly”, které jsem si zadal:

• finišerská atmosféra s ostatními závodníky
• Muchos gelaato!
• Aspoň se projít kolem moře
• Paella
• All-you-can-eat (nakonec hned 2x!)
• Vyjet si ke katedrále a projet závěrečnou část do cíle (čímž jsem zároveň otestoval nový ráfek ze servisu)
• Zkontrolovat Saagradu Familiu
• Užít si tak akorát pivka

Zajímavosti a postřehy

• přijde mi, že i když jsem letos strávil mnohem víc času odpočinkem (hlavně kvůli druhé noci) stejně jsem se pohyboval v pořadí zhruba tam, kde jindy
• Suverénně nejméně spaní venku, což mě na jednu stranu celkem mrzí, ale prostě to tak vyšlo. Ze sedmi nocí 3 na ubytku, 2 jsem projel a jen 2 spal venku. To trochu nadhazuje myšlenku – opravdu stojí zato tahat sebou ty věci na spaní?
• Díky problémům se sedacími partiemi jsem asi tisíc kilometrů projel ve stoje a zbytek velkou měrou ve velmi ne-aero pozicích. I díky tomu jsem pravděpodobně letos neměl větší problémy s krkem (ano, občas zabolel, ale k odpadávání hlavy to mělo daleko)

I přes to, že jsem závod nedokončil, přišel o svůj krásný zádní ráfek a celkově si prošel dost komplikacemi akci považuji za povedenou!