trasa: Vienna – Dolomites parcour – Grimselpas – Vosges parcour – Parcour from Alpe d´Huez to Nice
7d 5h 33m, 23 / 145
web: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace
výsledky: https://dotwatcher.cc/results/2024/three-peaks-bike-race-2024
Three Peaks Bike Race 2024
Nebudu popisovat průběh celého závodu, ale zkusím se na to podívat z různých pohledů.
(De)motivace
Původní plán byl takový, že na letošním TPBR budu ještě naprosto zničený z Monaco di Baviera a jediným cílem bude trasu nějak projet. Monaco jsem včas vzdal, a tak se zdálo, že bych se ještě mohl dát dokupy.
Když jsem se konečně dostal k plánování trasy (pár dní před závodem), zjistil jsem, že to letos bude dost drsný ročník s nemilosrdně kopcovitým profilem.
I proto jsem se rozhodl letos upustit od strategie co nejméně spát a co nejvíce šlapat. První noc se “povinně” vypouští, ale pak už jsem si ordinoval poctivé 4 hodiny spánku každou noc. Přesto jsem zjistil, že jsem unavenější, než předchozí ročníky a musel jsem zařazovat i powernapy.
Únava se projevovala i na tempu. Zatímco prvních 600 km (ne úplné roviny) jsem držel tempo přes 25 km/h, potom rychlost začala rychle klesat a především stoupání do kopců bylo čím dál tím náročnější…
S únavou a ztrátou závodního tempa klesala i motivace závodit za každou cenu.
Určitou roli v míře motivace dřít naplno hrál také výlet do Asie, který plánuji za nějakých 10 dní, a na který je pro mě celkem podstatné být fit.
Zdravotní komplikace
První dny jsem celkem dost bojoval s pálením žáhy. Na Slovensku jsem si vyzkoušel, jaké peklo to může být. Teď jsem naštěstí balancoval na hraně předpeklí a asi třetí nebo čtvrtý den problém zvolna odezněl.
Také jsem první dny měl vcelku nechutné záchvaty kašle s ne úplně krásnými produkty. Také záležitost prvních dní.
Úplně první den jsem také měl ohromné bolesti chodidel. Asi se v tom vedru přehřívala.
Po deštích druhý den mi mokré cyklogatě udělaly nechutné odřeniny na vnitřních stehnech a všude okolo. Myslel jsem, že se toho nemám šanci zbavit, ale další den jako mávnutím kouzelného proutku vše bylo v pořádku.
Se sedacími partiemi jsem bojoval průběžně celý závod, ale nebylo to horší než jindy.
Krk se v průběhu závodu výhružně ozýval bolestí, ale poctivě držel do posledního dne. Asi 100 km před cílem jsem zjistil, že to bude horší, ale stále to šlo. Až posledních 40 km krk vypnul úplně a začal boj. Ale vědomí, že už to není daleko mě motivovalo. Do cíle jsem přijížděl s rukou podepírající hlavu, ale úsměvem na tváři.
Technické problémy
Do letošního ročníku jsem při žádném závodě nepíchnul. Letos jsem si to řádně vynahradil. Od pátého dne každé ráno. A sedmý den dvakrát! Situaci komplikovalo bláto zaschlé mezi plášti a ráfky, které činilo téměř nemožné plášť z ráfku sundat. Celkem jsem řešením těchto problémů strávil asi 5 hodin plus s posledním defektem jsem v prudkém dešti sbíhal s kolem 3 km do Briançonu, kde mi v servisu pomohli najít v předním plášti malý kousek skla, který jsem předtím nebyl schopen odhalit a pravděpodobně zapříčinil většinu problémů (jeden defekt byl i na zadním kole, takže všechny ne).
Počasí
Zakusili jsme vedra, deště, bouřky, přívaly, kosu… Ale to už k tomu patří. V porovnání s ostatními ročníky bych podmínky hodnotil jako méně příznivé, ale ne nejhorší (oproti roku 21 nebo letošnímu Monacu nám alespoň nezasněžilo žádné sedlo)
Highlity trasy
-Parkour přes Monte Grappu
Ten kopec nemá ani 2000, ale když jedete skoro od moře, tak i těch 1700 docela stačí. A pak zase úplně dolů a pak ještě o něco výš. Ve výsledku parkour, kde na 120 km naberete přes 4 km. A to je znát!
-Tři kopečky ve Švýcarsku
Na první pohled to vypadalo nevinně. V propozicích byl jen samotný Grimmsel pass. Jak ale člověk plánoval trasu, zjistil, že se nevyhne ani Oberalp passu a Furka passu. Takže 3 sedla hodně přes 2 tisíce pěkně za sebou.
Měl jsem tady ale štěstí na počasí a tuhle náročnou brutalitku jsem si užil i s nádhernými výhledy, stálo to za to!
-Planina krásných dívek aneb parkour přes Vogézy
Zase nevinně vypadající parkour, který měl jen 86 km, na kterých na nás ale čekalo 1700 metrů převýšení (a to se začínalo v nejvyšším bodě!).
Tady už počasí tolik nepřálo a zároveň tu začaly mé technické problémy, ale nakonec jsem si užil i tuto pasáž a poznal zase nový kus Francie.
Závěrečný mordor s nádherným (ne)východem na Cime de Bonnette
To, co na nás přichystal organizátor na závěr bylo vyvrcholením těch brutalitek předtím.
Začátek na slavném Alpe d´Huez, lehce technický přejezd nad ním a pak už to šlo za sebou – Col du Lautaret, Col d´Izoard, Col de Vars, Cime de la Bonnette a potom ještě dva větší a dva menší kopce na úplný závěr. “Pouhých” 380 km, na kterých na nás ale čekalo 8500 metrů převýšení. A to jsme vlastně sjížděli z Huezu k moři!
V první části mě navíc potkala poměrně silná bouřková činnost, ale naštěstí byla nakonec situace o chlup lepší než předpověď (ta slibovala nonstop déšť, my občas mezi přívaly zahlédl i sluníčko).
Mohl jsem na nejvyšší bod trasy (Bonnette) vyjet v noci a přespat za ním nebo valit nonstop. Vzhledem k tomu, že už závodní motivace byla nízká, přišlo mi to škoda a raději jsem se ve třetině kopce vyspal krásných skoro 5 hodin a vydal se nahoru na východ slunce.
Nejprve nádherná hvězdná obloha, potom postupně probleskující světlo. Byla to nádhera! Bohužel jsem podcenil své síly a byl jsem na vrcholu o půl hodiny před východem. Teplota kolem 1 stupně a silný vítr mě nenechaly vyčkat. Sjezd byl brutálně mrazivý, ale nádherný.
Poslední 4 kopce naštěstí už nebyly tak hrozné a komplikoval je pouze můj krk a silné vedro. Ale nic nepřekonatelného.
Dotwacheři
Závod se stává populárnější a sleduje ho čím dál více lidí. Několik jsem jich potkal cestou.
První byl Lucerňan, který nás přijel podpořit na velká sedla. Se mnou se při příjemné konverzaci svezl část trasy na Furka pass.
Druhý byl před Basilejí. Také se mnou chvíli projel a prohodil pár příjemných vět.
Nejpřekvapivějším pro mě bylo setkání se skupinkou dotwacherů (2 Němci a jeden Ital), kteří opravdu popojíždí podle trasy a závod takto na živo sledují zblízka. Já s nimi povečeřel a příjemně poklábosil v Jaussiers před stoupáním na Bonnette. A ještě mě na večeři pozvali, díky kluci!
Závod
Ať už jsem v průběhu závodu ztrácel motivaci opravdu závodit, pořád bych měl uvést nějaká čísla. Do závodu vystartovalo cca 300 účastníků (suverénně nejvíc). Moje trasa měla nakonec kolem 2270 km a 33500 metrů převýšení (myslím určitě nejvíc ze všech ročníků). Zabralo mi to 1 týden, 5 hodin a 33 minut (na den tedy něco přes 300 km a skoro 5000 m převýšení) a v cíli jsem se objevil jako 23. (Necelých 37 hodin za vítězem). Jsem určitě spokojen.
Napsat komentář