kdy: 22.7.-15.8.2027
trasa: Bishkek – Isyk-Kul – Naryn – Kel Suu – Song-kul – Bishkek
vzdálenost: 1632 km / 15 964 m+
Tentokrát šlo o velmi specifický výlet, který nakonec vlastně ani nebyl bikepackingem. Mým úkolem bylo prozkoumat naplánované trasy kolem Narynu pro cyklozájezd na příští rok. Dalším plánem potom bylo pokračovat z Narynu na Pamír highway do Tajikistánu. Okolnosti tomu však chtěly jinak…
Při přesunu z Bishkeku do Narynu jsem si udělal malou zajížďku k největšímu kyrgyzskému jezeru Isyk kul. Z Narynu jsem potom dle plánu začal vyrážet na plánované výlety, které v mnohém případně překvapili náročnosti terénu, který se mému gravelíku ne vždy líbil. Ale ty výhledy a panoramata za to prostě stály!
Hvězdnou trasou byla asi cesta ke Kel Suu. 140 km – prvních 30 po asfaltu, a potom už drsný terén a hromada kopců. Tam jsem si opravdu hrábnul. Zároveň jsem byl dost vděčný, že se mi podařilo sehnat odvoz a nemusel jsem cestu absolvovat ještě jednou (i když více z kopce).
Po odpočinkových jednodenkách okolo následovalo další jezero – Song-kul. Tady mi trasa (která měla jen 110 km a bylo i trochu více asfaltu) přišla o dost jezdivější. Bohužel nemohu říct, že by se líbila i mému předloktí, do kterého se mi dostala nějaká infekce a nyní ve spojení s otřesy ruka natekla do brutálních rozměrů a při noci v jurtě u jezera zánět zaútočil i na zbytek těla a mě postihla brutální slabost.
Takto jsem měl absolvovat 140 km zpět. Deset kilometrů mírného kopečka, potom 40 kilometrů terénní sjezd z 3300 do 1600 a nakonec 90 km po pohodové hlavní mírně do kopečka podle řeky. Do toho mi na kole přestala fungovat přední brzda, takže jsem mohl brzdit jen zadní a nateklá ruka byla samozřejmě ta pravá.
První výjezd do sedla jsem nějak zvládl, ale když jsem viděl sjezd, začal jsem být zoufalý. Terén byl hrozný a ruka fest bolela. Asi po kilometru bolavého sjezdu jsem zastavil auto dvou švýcarských kluků a prosil je, jestli by mě nesvezli. Říkali, že se kolo do auta nevejde, ale postavili se k tomu chlapsky a navrhli mi, že za mě část sjedou, což také udělali, prostřídali se a každý absolvoval 2 cca pětikilometrové úseky (zatímco já se vždy vezl s tím druhým v autě). Pak už měli dost a já si říkal, že už to přeci dojedu. Ale terén nebyl o nic lepší a já se hodně trápil. Skoro hodinu jsem se posouval nějakých 10 km. Potom se mi podařilo zastavit nějakého strejdu, který mě neochotně dovezl zbytek rozbité cesty k začátku krásné hladké silničky. Ta vedla asi 2 km k té „krásné hlavní“, která se ukázala vůbec nebýt krásnou. Části byly asfaltové, ale více byla rozbitá štěrkovka místy na úrovni sjezdu. Do toho brutální pařák a má slabost se stupňovala a místy jsem měl pocit, že odpadnu. Nejhorší část přišla na posledních 15 km, kde se zjevně chystají k pokládce nového povrchu, ale ve stávající chvíli to znamenalo jízdu po velkých šutrech, písku… Prostě mordor. Tady už fakt moc nechybělo, abych kolo zahodil a lehl si do příkopu a čekal až umřu. Zkoušel jsem i mávat na projíždějící (a brutálně prášící) auta, ale ty mě ignorovaly.
A pak se stal zázrak a dojel jsem do Narynu! Do restaurace na večeři. Byl jsem tak vyřízený, že jsem do sebe nebyl schopen ani nacpat pizzu a i to jedno pivo jsem ucucával s námahou. A pak už na ubytko. Druhý den mi nebylo o nic lépe, a tak jsem se rozhodl navštívit místní nemocnici. Krásná to ukázka socialistického zdravotnictví. Anglicky nikdo ani slovo. Ale rusky už jsem se docela rozmluvil. RTG vyloučil zlomeninu v ruce a já byl z traumatologie odkázán na chirurgii. Tam jsem se dostal do ordinace plné doktorů, vypadalo to na samé vyšší šarže. Doporučena hospitalizace. To odmítám a nakonec vyhandluji dvoje ATB a višňák na mazání ruky. V lékárně při nekonečném čekání se zase dostavuje slabost a já si musím sednout, abych nezkolaboval. Pak už se ale nějak dostanu zpátky na ubytko a zahájím léčbu. První dva dny zvládám jen ležet a každý pohyb je náročný. Pak zjevně zaberou ATB a mně se postupně ulevuje a následně se pomalu začíná zlepšovat i ruka.
Od třetího dne začínám podnikat kratší vycházky, kdy se jen snažím vyhýbat všudypřítomnému slunci. Potom už pomaličku zkouším i krátké přesuny na kole po pokud možno hladkém asfaltu. Po týdnu léčby a dobrání ATB mám za sebou už i pěknou několikahodinovou vycházku do kopců nad Narynem a rozhoduji se první lehké testy zátěže ruky v terénu na kole. Zbývá mi projet ještě dvě trasy, což se poměrně bez problémů podaří.
Vyhodnocuji situaci – mám přes týden zpoždění a trasa směrem k Pamír highway slibuje jen to nejhorší a ruka se sice zlepšuje, ale stále ji nechci vystavovat zbytečnému zatížení. Rozhoduji se, že změním plány a další pokračování přeruším a zvolím místo toho návrat do Biškeku.
Při návratu si užívám hladkých silnic a více klesávého terénu, což vyústí v to, že první den ujedu téměř 250 km až do Tokmoku. Jelikož nechci být druhý den v Biškeku na snídani, naplánuji si ještě zajížďku do Kazachstánu a je to určitě dobrá volba, která stála za to!
I tak se mi ještě ten den daří v Biškeku sehnat krabici na kolo a zbývají mi tak dva dny, které nechci strávit v horoucím pekle (Je tu nějakých 37 stupňů). Využívám nakonec oba dny k návštěvě pohoří Ala-Archa. První den vyrážím na kole – 40 km z Biškeku ze 700 metrů téměř do 2200 následovaných úúúžasným sjezdem!
Druhý den už potom kolo je zabalené v krabici, a tak využívám autobusu, který mě doveze téměř až tam, kam předchozího dne kolo a vyrážím pěšky dále vzhůru do kopců na chatu Racek ve 3400 metrech. Naprosto parádní závěr celé cesty!
Napsat komentář