datum: 20.6.2026
trasa: Liberec – Swinoujscie
vzdálenost: 493 km / 1156 m+
doba: 18 h 52 m (17 h 26 m pohybu)
Plán
Původně jsem to chtěl o víkend dřív, ale kvůli počasí jsem raději vyrazil na jih (a nelitoval).
Malinké semínko myšlenky, že bych to ten poslední volný víkend (potom už mám plno do konce léta) přeci jen mohl zkusit zůstalo.
Šlo o to, že jsem chtěl zkusit, jestli jde jedním vrzem v rozumném čase dojet tam i zpět. No a předpověď říkala, že v sobotu bude foukat z jihu a v neděli ze severu. No nejeď to!
Ale zapomněl jsem, že není úplně dobrý předpoklad jet o týden předtím k Jadranu a regenerovat pivem.
Průběh
Vyrážím ve 4:05 z Liberce s prvními loučemi světla. Světlo už není třeba a blikačka je nějaká pobledlá, ale už to jde i bez ní.
Zjišťuji, že ten jižní vítr fouká spíš ze severu. Ale jinak to po ránu doecla jde a za necelou hodinku jsem v Polsku a hned na to v Německu, v Žitavě. Místo cyklostezky podle řeky, ale jedu na silnici. Stejně tam teď nic nejede.
Menší kopeček na rozehřátí, míjím Ostriz a následně i Goerlitz. Sluníčko se do toho postupně dává naplno a začíná být pěkné vedro a dusno.
V 9 dávám první svačinovou pauzu. Od teď už to je dost trápení – vedro, vítr spíš proti a hlavně nohy prostě po minulém víkendu ještě nejsou ready.
Dávám už častější, i když krátké, přestávky na doplnění pití. Při té v Eisenhuttenstadtu zapomínám asi na 10 km zapnout pauzlou gps (což mi ve výsledku spojením bodů ubere nějakou vzdálenost a sníží průměrku). Spolu s horkem a slabostí mě to pěkně štve a nejradši bych se na to vykašlal. Někde tady se definitivně rozhoduji, že cesta tam bude dnešní maximum.
Když si kolem druhé hodiny u Turka objednávám pizzu, ani mi nevadí, že na ni čekám přes 20 minut a přinese mi snad ještě víc horkou, než je okolní vzduch (a to jsem myslel, že ani nejde). Doufám, že mě jídlo nakopne a pojede se o něco lépe, ale opak je pravdou a já se trápím ještě víc.
Slunce se sice konečně schovalo za šedým oparem, ale dusno je ještě brutálnější. Jsem celý ulepený.
Za nějakou chvíli začíná lehce poprchat a je to docela příjemné. Pak deštík trochu zesiluje a říkám si, že už by skoro až stačilo. Po levé straně (nad Berlínem) je brutálně černá opona. Pokaždé, když se trasa stočí zase víc tím směrem, trochu se strachem oblohu sleduji. Déšť ještě zesílil a teď už je pěkně mokrá i silnice a následně i mé boty a pozadí. Pak déšť pozvolna ustává, ale mokro bude ještě dlouho.
Aspoň není už to až tak brutální dusno a mně se konečně jede alespoň trochu lépe. Ale zas až taková hitparáda to není.
Užívám si pěkného večera, kdy nakonec vykukuje i sluníčko, které se nestydí ani po deváté večerní – přeci jen téměř nejdelší den v kombinaci s posunem dost na sever, dělají hodně.
Soumrak mě zasahuje až těsně před koncem – za světla jsem tak ujel minimálně nějakých 460 km. Vzhledem k chybějícím kilometrům z pauzlé gps ani nezaokrouhluji vzdálenost jako loni. Zato se mi daří k moři dojet před jedenáctou večerní (poprvé to tak je díky brzkému startu v rámci jednoho dne). Ještě zdaleka není úplná tma.
„Dovolená u moře“
Ještě cestou jsem se na benzínce stačil stavit pro pivko, abych to mohl u toho moře úspěšně zapít, což také činím.
Následně rozmýšlím, co dál. Časový harmonogram byl uzpůsobený tomu, že sem přijedu, otočím se a pojedu zpátky (předpokládaná otočka byla kolem půlnoci), což jsem ale dávno vyloučil.
O půlnoci se rituálně opláchnu v moři, převleču do civilního oblečení a rozvíjím myšlenky, co bude. Nejprve rozmýšlím, že přeci ještě není tak pozdě a mohl bych kouknout po nějakém ubytku, v Polsku přece bude levně. Prdlajs, 130 € a víc. No ještě že je teplo…
Noc jsem tedy vyřešil a je třeba rozseknout, co ráno. Dálkové polské vlaky do Wroclawy v appce s kolem koupit nejdou – buď jsou vyprodané, nebo jim to nefunguje. Ale asi nehodlám riskovat řešit to ráno na pokladně na nádraží.
Loni jsem to vyřešil Flixbusem do Wroclawy. Ten ale zítra (tedy už vlastně dnes) nejede… Tak kouknu na druhou stranu, na německé železnice. S potěšením zjistím, že tam vlaky opravdu jezdí a za 40 € se dá sehnat jízdenka do Berlína. Tam jsem ještě nebyl a rád se tam podívám. A Flixbusů z Berlína do Prahy jezdí hafo. Takže vyřešeno!
Za tu hodinu a půl u moře mě pěkně sežrali komáři, takže se přesouvám zpět do města, kde to ještě docela žije. V jedné krčmě posedím u dvou pivek, a pak se líně přesunu k nádraží, kde se rozvalím na malou nepříjemnou drátovou lavičku. Všimnu si, že na druhé straně je McDonald. V Googlemapách překvapivě zjišťuji, že nonstop otevřený! Takže ve tři hodiny dávám k večeřo-snídani jeden BigMac, aby se mi pak ještě lépe válelo ty dvě hodiny na nepříjemné lavičce.
Cesta domů aneb když se to sere…
Před pátou přijíždí vláček, do kterého se úspěšně naloďuji a v 5:16 vyrážíme. Jízdenku mi kontroluje průvodčí a po výměně ještě jedna. V poklidu průběžně poklimbávám a občas kontroluji časy v průběžných zastávkách. Najednou je tam zastávka, kterou v seznamu nemám. Dojedeme do stanice Peenemünde a ozve se “konečná stanice, prosíme vystupte”… Sakra. Je to tady krátká slepá minitrať, kam se jedna část soupravy vydala. Průvodčí mě v ní klidně bez informace nechali a navíc aspoň na začátku určitě vevnitř svítila konečná stanice, kam jsem směřoval.
Popojedu ty dvě stanice zpět a jedu dalším spojem. Takže v Berlíně ne v 9:30, ale v 10:30. Takže ne pohodové 1.5 hodiny na Berlín, ale jen půlhoďka. Následně zjišťuji. Že přijedu na Hlavní nádraží a FlixBus jede taky z hlavního nádraží… ale autobusového. Což je asi 8 km. Nechci riskovat zpoždění a riskantní přejezd centrem na knap. Tak raději přebookovávám FlixBus z 11 na 13. Tím se loučím s šancí, rozumně se dnes dostat do Krkonoš. Nevadí. V Berlíně si vytipuju biergarten s dobrým pivkem a jídlem. Po nutné zajížďce k Brandenburské bráně dojedu do hospody, kde mě nutí kolo nechat za plotem za rohem, kde bych na něj neviděl. Kašlu na ně. Aspoň popojedu blíž k autobusu, než přijde ta velká černá vlna na obloze. Aaa už je tady a pěkně leje. Dojíždím k nádraží než stačím úplně promoknout. Místo německé typické hospůdky nakonec oběd v Burgerkingu.
Tak si aspoň v Normě koupím dobrého lahváče! Omylem jsem vzal v rychlosti nealko. Smutně ho cucám a koukám, jak bouřka odchází… Bus přijíždí načas a libuji si, jak v pohodě stihnu vlak z Prahy. A pak přijdou Drážďany a brutální stau. Tak asi nestihnu. Z Drážďan to zase jde krásně a už začínám mít naději… Ale Praha nás přivítá také zácpou. Přejezd z Florence na Hlavní nádraží. Přijíždím minutu po odjezdu vlaku v 6. Nevadí, aspoň se tady navečeřím a pojedu v klidu v 7. Snažím se koupit jízdenku, ale nejde přidat kolo. Vlak má výluku z Praskačky (posledních 7 km před Hradcem) a neumožňuje kvůli tomu přidat kolo. Zkouším to řešit i s paní na pokladně s tím, že z té Praskačky rád dojedu na kole. Ne, prostě to nejde.
Kašlu na to, jedu do Pardubic. Jede to za 8 minut. V klídku stíhám koupit Plzeň a dojít do vlaku. Za 55 minut jsem v Pardubicích. Strašně se mi nechce, ale těch 20 km už na tom kole dojedu. Někde mezi Dřítečí a Bukovinou mi dochází, že jsem s variantou Hradec vlastně nepočítal a… nevzal si klíče. Táta je na chalupě v Bělohradě, takže zůstává jediná šance brácha, který je ale dost možná na chalupě v Chocni. Těch 10 km do Hradce zvažuji, co a jak. V Hradci volám bráchovi, který je doma a spasí mě, hurá! Je 20:15 a naposledy jsem jedl před polednem v Berlíně. Měl bych něco povečeřet. Zamířím do první hospůdky. Litujeme, kuchyně zavřená… V druhé to samé. Ve třetí mě velmi potěší servírka informací, že není problém. Následně mě zchladí druhý číšník, že smůla. Ale nechá se ukecat na nakládaný hermelín. Což je vlastně s Plzničkou docela fajn. Stejně jako celá ta cesta. Jen na to člověk musí koukat tou správnou optikou a nenechat si to znepříjemnit třeba tím, že cesta zpátky byla skoro delší, než cesta tam.
Další úspěch této cesty je, že šlo o mou 200stou cestu na 200+ km, čímž jsem si zvedl takzvané Eddington number na tuhle hodnotu (nějaký pátek už jsem po té hodnotě pokukoval.
Taky jsem si konečně užil pozdní západ (a pak vlastně i východ) slunce při skoro nejdelším dni takhle pěkně na severu.
No a vlastně ten výlet ve výsledku byl přece fajn 🙂
Napsat komentář