Z Florencie 2025

kdy: 15.-20.7.2025

vzdálenost: 1144 km, 12793 m+

čas na kole: 48 h 37 m

trasa: Florencie – San Marino – Rimini – Ravenna – Ferrara – Verona – Trento – Passo Fedaia – Passo Giau – Cortina d´Ampezzo – Toblach – Lienz – Grossglocknerhochalpenstrasse – Bischofshofen – Salzburg – Linz – České Budějovice

Kam pojedu?

Three Peaks Bike race se nepovedl, ale byl jsem zpátky doma a během několika dní jsem se dal celkem dohromady (už jsem aspoň nebyl nateklý jako Mongol a na zadek už jsem si dokázal sednout) a pořád mi zbýval skoro týden volna. A to by bylo přeci škoda nevyužít!

Nejprve jsem rozmýšlel o nějakém výletu okolo (třeba na Slovensko nebo rakouské Alpy), ale proti byla předpověď, která na první půlku týdne u nás hlásila celkem humus. A toho jsem si užil dost při závodě a prioritou tak bylo jet někam, kde nebude pršet a užiju si sluníčka.

Trocha hledání a bylo jasné, že musím na jih. Volba nakonec padla na Florencii. Předpověď jasno a 30 stupňů. Ideál. A než dojedu domů, tak bude hezky i tady. Tak jedém!

Cesta

Cesta s kolem s italským Flixbusem stojí za to. Mé obavy se naplnili a samozřejmě přijel bus bez nosičů na kola. Takže kolo do kufru, řidič mluví jen italsky. Velmi radikálně jsem mu vysvětlil, že to kolo je drahé, a když se s ním cokoliv stane, má problém! A jestli tam vedle hodí nějaký kufr tak má taky problém. Víc jsem dělat nemohl…

Po ČR a Rakousku jedeme na čas. Hned za italskou hranicí v noci nějaký problém na dálnici a 20 minut zpoždění je na světě. To se napraví bonusovou 30-ti minutovou přestávkou u benzínky navíc. Potom se v Udine sáhodlouze řeší nastupující cestující a vzápětí se jede na malou automatickou benzínku, kde autobus přes půl hodiny čerpá naftu. Pak nějaká městská zácpa a jsme skoro na dvou hodinách sekery.

Takže cesta místo 17 hodin trvá skoro 20, ale nenechám si tím zkazit náladu jen se definitivně loučím s možností dojet hned první den až do San Marina. Toto potvrzuje i zjištění, že to je sice jen nějakých 150 km, ale přes 3000 m převýšení.

Den 1

Florencie

O půl jedné zjišťuji, že samozřejmě někdo ke kolu ještě další zavazadla přiložil, ale naštěstí kupodivu i tak kolo bez úhony přežilo. Hurá! Takže poskládat kolo a jedém!

Autobus zastavoval u dálnice na západním okraji města, takže mě čeká průjezd napříč celým městem. Aspoň trochu sight-seeingu. Snažím se kombinovat relativně rychlý průjezd s tím zaznamenat aspoň pár zajímavých míst a udělat pár fotek. Docela se to daří.

Kopečky a bouřka

Průjezd města a dalších asi 15 kilometrů byla příjemná rovinka na rozjezd, a pak už to začíná být krásně do kopečka. Čekají mě dvě sedla přes tisíc metrů (s tím, že Florencie byla skoro na úrovni moře).

Do prvního kopečka se docela zapotím, ale jde to svižně. Když opouštím vesnici Soci ke druhému stoupání, začíná docela poprchat. Nejprve si říkám, že mě těch pár kapek nezabije, ale pak si uvědomím, že to není závod, jsem tu na výletě, a tak se otáčím a jedu na pivo. Na zahrádce s půllitrem sleduji krásnou průtrž mračen. Za půl hodiny je po dešti a já vyjíždím s dobrým pocitem vzhůru. Než dojedu do sedla, je už skoro suchá i silnice.

Hezký večer

Po druhém sedle mě čeká dlouhý sjezd s krásnými výhledy. Nebe už se úplně vyčistilo a já si užívám krásnou večerní jízdu.

Dojedu až do krásného historického městečka Sarsina, kde na náměstíčku dávám pizzu a dobré místní červené vínko. Prostě takový pohodový výlet, jak má být!

Po večeři je to zase do kopečka, ale už je to jen ve znamení hledání vhodného nocležiště. Zastávka nikde žádná ani žádný jiný přístřešek, ale když vidím louku plnou bizonů (balíky slámy) rozhoduji se, že to bude to pravé!

Noc na bizonovi

Nejprve chci spát v tunýlku mezi dvěma bizony, abych se vyhnul rose. Tady na mě ale docela zprudka zaútočí komáři. Říkám si, že nahoře bude aspoň trochu pofukovat, tak by je to mohlo trochu rozehnat. Moc to nefunguje, zato se trochu bojím, že až usnu, svalím se z bizona dolů. Ale zase mám krásný výhled na měsíc, který se akorát vyhoupl nad obzor. Sice jsem se moc nevyspal, ale bylo to moc hezký.

První den: 123 km / 2265 m+

Den 2

San Marino

Ráno mě po jednom menším hupu čeká pořádný stoupák do krásného městského stáčeku San Marino. Nikdy jsem tu nebyl a tak se těším, že se sem konečně podívám.

Do kopce se zapotím, ale stojí to zato. Městečko je krásné a výhledy stojí za to. Dávám tady pohodovou snídani, vychutnávám výhledy a spouštím se do krásného sjezdu až dolů do přímořského Rimini.

Podle moře

V Rimini začíná poměrně silné turistické peklo. Kousek od moře tu vede hezká cyklostezka, po které se bohužel valí davy přímořských turistů, kteří vůbec neřeší, že vedle mají chodník určený pro pěšáky.

Když vidím přeplněné pláže ani mě neláká tam zajet. A to už je docela hic. Teploměr už určitě ukazuje přes 30.

Podle moře jedu asi 60 kilometrů až do Ravenny, kde se lehce odkláním na severozápad na Ferraru. Vedro je pořádné, ale když doplňuji tekutiny, tak to jde. Dokonce raději vynechávám pivo a jedu na nealku.

Za Ravenou přejíždím řeku Po (Pád) a jedu kus po pobřežní cyklostezce (která několikrát nečekaně přijde o asfalt). Potom už se přesouvám víc na sever k řece Adige. Tam je i cyklostezka lepší.

Verona

Dojezd do Verony je vcelku bolestivý – vedro, strašný provoz a spousta rozkopaných cest a já už toho mám fakt dost.

Booknul jsem si ubytko přímo v centru Verony, abych mohl večer projít aspoň kousek historického centra. Teď tady marně asi 20 minut hledám velmi nenápadně označené ubytování. Ale nakonec ho přeci jen najdu a za dalších 10 minut se dočkám příjemné majitelky. Anglicky moc neumí, ale nakonec se v pohodě na všem domluvíme.

Já dávám vytouženou sprchu a vyrážím do města. Teda. Z historického sight-seeingu je nakonec jen cesta do nejbližší pizzerky a zase zpět. Na víc dnes nemám.

Druhý den: 291 km, 1141 m+

Den 3

Údolí Adige

Ráno před šestou hodinou vyrážím dál podle řeky Adige, které se tu pomalu ale jistě začíná nořit do čím dál tím hlubšího údolí. A v údolí se dobře daří větru. Dnes konktrétně tomu od severu – tedy přímo proti. Místy je to dost psychicky náročné. Je to skoro rovina, ale vůbec to nejede.

Aspoň ty výhledy jsou hezčí a hezčí. V Roveretu chvíli rozmýšlím, zda přeci jen nezajet 14 km do Rivy del Garda navštívit kamarády. Ale pokračuji dál do Trenta.

Tady jsem původně měl v plánu pokračovat dál na sever přes Bolzano a Merano na sedlo Timmelsjoch. Jako alternativní variantu jsem měl „nějaké Dolomity“, pro které ale v době plánování nebyla moc slavná předpověď. Ta se teď ale změnila, a tak přichází tato varianta.

Zkratky krpálovité

Vzhledem k flexibilnějšímu plánování na poslední chvíli jsem příliš nezkoumal, co mi mapy.cz vymysleli. A že se činily! Hned z Trenta brutální krpály po malých silničkách a nesilničkách. Přiznám se, že jeden 20+% krpál v tom vedru normálně tlačím.

Pak už se ale dostávám na normálnější silnici a i sklon se poměrně uklidňuje

Dolomity!

A výhledy začínájí být ještě úschvatnější, však se pomalu dostávám do Dolomit! Ty skály jsou prostě nádherné, tohle se neokouká!

Čeká mě stoupání do sedla Fedaia, ze kterého mám vcelku respekt, ale nakonec se ukáže dost jezdivě, a tak nějak kupodivně na pohodu. Před půl čtvrtou jsem nahoře. Dávám zasloužené vrcholové pivko a užívám krásná panorámata s jezerem (Lago di Fedaia).

Jak to bylo nahoru takové pozvolné a jezdivé, tak dolů to je stěna. A navíc docela přehledná, takže to je fakt jízda. Snažím se jet opatrně, ale i tak se na tachometru chvíli objevuje cifra 86. To to krásně chladí!

Večerní pohoda

Ve městečku Caprile plánuji večeři, ale na tu je v Itálii ještě moc brzy. Tak dávám pivko, a pak už to jde. Osvědčená pizza a víno. Prostě pohoda.

No a pak už to je zase nahoru. Chci ukrojit aspoň kousek ze zítřejšího stoupání, ale zase ne až tak moc, aby v noci nebyla moc kosa.

Rozmýšlím o benzínce nad vesnicí Selva di Cadore, ale tam to ještě vypadá docela živě, a tak pokračuji dál. Nakonec asi ve 1450 metrech potkávám hromadu klád přikrytých plechem tak hezky, že mi zbyde pěkný zastřešený útulek- Ideál! Brzy se ochlazuje a zalézám do spacáku.

Agresivní návštěvník

Bez problémů usínám ještě za světla kolem deváté. Budíček je dost zvláštní. Do snu se mi promítá, že se s mou levou nohou děje něco divného. Rychle procitám a řeším, co by to mohlo být. Prudce nohou ve spacáku kopu, ale nepomáhá to. Rychle se hrabu po čelovce. V její zaři vidím u dna spacáku lišku, která se snaží prokousat dovnitř! Tleskám a řvu na ni. Nepomáhá to. Až když po ní něco hodím uskočí, ale za chvíli už tam zas stojí a vrči jako připravena k útoku. Chrstnu po ni vodu z bidonu, což ji na chvíli odradí, ale za chvíli už je zase zpátky. Letí po ni pěkný špalík, který těsně mine, ale snad konečně vyděsí. Ne úplně. Asi za deset minut je zpět. Teď už naštěstí jen kouká z pozvzdálí. Zase ji odplaším.

Co deset minut rozsvěcím čelovku a zkoumám, zda se nevrátila. Nemám ze spaní tady už moc dobrý pocit, ale balit takhle v noci a jet dál se mi fakt nechce. Nakonec asi za hodinu zase usínám a s několika dalšími kontrolami to dotáhnu do rána.

Třetí den: 216 km / 3087 m+

Den 4

Ranní zmrzlé Giau

Ráno je pěkná kosa, ale vím, že do kopce se zahřeju. I tak nepohrdnu ani buffkou na hlavu.

Výjezd je docela v pohodě a ty ranní výhledy, no to je prostě nádhera! A což teprve když o půl sedmé vyjíždím na vrchol – Passo Giau. Svítí tu sluníčko a je to vlastně takový ráj. Strašně si to tady užívám a nasávám tu energii každým svým pórem.

Cortina

Ale nic netrvá věčně a je potřeba vydat se na zmrzlý sjezd. Vytáhnu i rukavice a určitě nelituji. Sjezd je rychlý, ale hodně studený. Těším se na snídani dole v Cortině d´Ampezzo. Naplánoval jsem si tady jakýsi traverz okrajovou částí, kde není vůbec nic!

Začínám už stoupat ven z města, když před jedním hotelem u silnice sedí u stolku příjemně vyhlížející chlapík. Zastavuji a ptám se, zda se tady dá dát kafe. Říká, že jasně. Usazuje mě uvnitř na kraji jídelny, kde hotelový hosté snídají. Přinese mi horké capucino a ptá se, zda si dám i croissant. Jasně! Bavíme se o tom, odkud a kam jedu, že jeho syn také jezdí na kole zajímavé výlety. Co je zajímavé, že se celou dobu bavíme italsky, ačkoliv italsky vůbec neumím.

Chci mu za kafe a snídani zaplatit, ale on jen mávně rukou. Tohle bylo fakt moc příjemné setkání a úplně mě to zahřálo. I venku už je o trochu tepleji. A hlavně jedu zase do kopečka, takže pohoda.

Přejezd do Rakous

Přejedu nenápadné sedýlko Passo Cimabanche a údolím Val di Landro sjíždím pod krásnými Tre Cime do Toblachu, kde ještě u jedné snídaně definitivně rozmrzám. Tady už jsem u řeky Drávy, podle které za chvíli opouštím Itálii a vjíždím do Rakouska. Celou cestu do Lienzu rozmýšlím, zda by ten velký kopec, který mě čeká, nešel někudy objet. Za oko mě chytají kilometrovníky kolem kolejí, které jsou pod 300 a ubývají. Jestli je to vzdálenost do Vídně, tak bych tam zítra večer mohl být, a to by bylo v pohodě!

V Lienzu u benzínky dávám svačinu a koukám do mapy. Tak do Vídně to přes dvě menší sedla je pořád přes 400. Teď je skoro poledne, a tohle se mi do zítra opravdu jet nechce, i když by to určitě nějak vymyslet šlo. Pojedu ale tedy do kopce.

Velký Zvoník

Z Lienzu, který je pdo 700 metry to jde hned vydatně do kopce na sedlo Iselsberg Pass (1209 m), odkud se bohužel musí zase hoodně dolů do Wnklamu někam k 900 metrům. Dalších 20 kilometrů podle řeky do Heiligenblutu sice jde poměrně hezky, ale nepřibývá žádná výška a v hlavě mi pořád hlodá, kolik metrů mě ještě čeká. Závěrečné 2 kilometry tedy už jsou ukázkou toho, že zadarmo to nebude.

Ve městečku zamířím do obchodu, kde mě pobaví belgický kluk, který se o své kolo bojí tak, že si vezme dovnitř a prochází s ním mezi regály. Venku pak při svačině příjemně pokecáme. Přijel z druhé strany, pojede ještě kus dolů, a pak zase zpátky přes kopec – respekt.

Nacpal jsem do sebe dvě minipizzy, nanuk a litr tekutin. Říkám si, že teď jsem zralý tak dát si dvacet. Ale vyrážím vstříc kopci. A ono to kupodivu docela jde!

Ačkoliv je silnice pro auta (a motorky a dokonce i pro elektrola!) placená, je tu docela provoz. Ale dá se to. A sklon je také (třeba ve srovnání se Zoncolanem) relativně rozumný.

Trochu se zamračilo, ale ne nějak nebezpečně. Prostě vlastně docela ideální podmínky! Před půl čtvrtou jsem u tunelu Hochtor! Vím, že to je teprve první ze dvou vrcholů, ale tak nějak s tím už počítám. Rychle pár fotek před tunelem, pár za tunelem. Na sjezd ani neoblékám bundu a trochu vymrznu, ale vím, že v následujících 300 metrech převýšení se zase zahřeju. Tím, že si odpustím výjezd po kostkách na Edelweissspitze, tak to vlastně ani 300 metrů není a nakonec je to tak nějak nečekaně v pohodě.

Pohodový dojezd

Na hlavní sjezd už si bundu beru a nelituju. Občas blokují nějaká pomalejší auta, ale užívám si to, výhledy jsou taky krásné a prostě je to taková parádička.

Dojíždím do Fusche, kde mířím do restaurace. Nakonec je z toho zase pizza. Ač už nejsem v Itálii, nějak jsem si na to zvyknul. K tomu dvě pivka a naplánovat nějaké ubytko. Dneska zase pod střechou.

Není úplně tolik z čeho vybírat, ale vzhledem k flexibilitě není problém zvolit ubytko nad vesničkou Goldegg kus od cesty. Je to ještě asi 40 km, ale vlastně dolů podle Salzachu. Tedy až na závěrečné 3 kilometry, který jsou do pořádného krpálu. Ale když už víte, že to je jen kousek

Slovenské ubytko

U ubytujícího (v krásném pensionu) mě zaujalo jméno Jozef. Vypadne z něj, že se narodil na Slovensku a jeho sestra, se kterou to asi spoluvlastní, mluví perfektně slovensky. Tak jsem si při večeři ještě hezky popovídal po slovensky.

Hodně se mi líbil nádherný výhled z balkonu pokoje – ty hory okolo jsou moc krásné i tady!

Čtvrtý den: 219 km / 4001 m+

Den 5

Fičák podle Salzachu

Ráno mě čekají tři kilometry pořádného sjezdu zpět k Salzachu, ale i potom to je podle řeky povětšinou hezky z kopce, kolem hradu Werfen, a utíká to krásně až do Salzburgu.

Ze Salzburgu do Linzu proti větru

V Salzburgu Salzach opouští, čeká mě i trochu kopečků, ale po včerejšku to je nic. Nepříjemnější je východní vítr mi trochu znepříjemňuje život. Dneska neváhám dát si pivko už o půl jedenácté – taky už mám přes sto kilometrů a nic extra velkého před sebou.

Po poledni se začíná hlásit čas k obědu. Rozhodně už nechci pizzu. Napadá mě, že bych si docela dal pořádný řízek. A najednou na mě vykoukne cedule restaurace s denním menu „wienner schnitzel“! Jako na zavolanou. K tomu dvě pivka, a bylo mi jak v pokojíčku. Akorát se někde natáhnout. Ale nakonec se i dá docela jet. A hlavně není kam spěchat. Linec už je na dosah.

V Linci v poklidu posedím na bezínce a vyrazím do centra k Dunaji. Tady mě překvapí nějaký brutální festival či co to je za akci. Všude nějaká živá hudba a strašně moc lidí. A nedá se moc projet. Ale nakonec nějak prokličkuji k řece a překonám ji.

V plánu bylo dát si kávičku na břehu. Na druhém břehu ale vůbec není kde. Nikde žádný rozumný podnik. Dneska už chci vyjet jen kopec který je přede mnou a přijde mi zbytečné jet ho teď v tom pařáku. Nakonec udělat pauzu na benzínce, kde dávám kafe a nanuka. Pobaví mě, když slyším jak se holky z obsluhy mezi sebou baví česky. Je to už blízko.

Večerní krpál

Ten velký hrozný kopec nakonec vůbec tak hrozný není. Ukáže se jako docela jezdivý a tím, jak jsem posečkal už se celkem protáhly stíny a jede se o dost příjemněji. Trochu bonusového krpálu mi mapy.cz připravily až nahoře v Helmonsodtu, takovou pěknou zkratkou.

Sjedu ještě do Reichenau, kde v příjemné vesnické hospůdce dávám super večeři a dvě pivka. Číšník je Čech, tak hezky pokecáme.

Kus za vesnicí by měla podle map být zastávka. Ta tam sice je, ale je to jen sloup s cedulí. O kus dál je v lese posed. Ale je moc úzký na to, aby se na něm dalo příjemně spát. Tak dojedu až do Lichtenštejska. To je jméno vesničky (či spíše samoty) nahoře na kopci. Tady je hezká kaplička a před ní by se dalo i spát pod střechou na kamenné podlaze. Ale já bych chtěl něco měkčího. Užívám si ještě krásné večerní výhledy z kopce a popojíždím po polní cestě do lesa, kde si vyhlédnu hezký palouček.

Noc s komáry

Říkám si, že 900 metrů, ve kterých jsem by mělo být bezpečných proti komárům. To se bohužel velmi záhy ukáže jako liché a komáří útočí ve velkém. Do toho je stále opravdu horko, takže není možné se schovat do spacáku (který ještě ke všemu od útoku lišky pěkně pelichá). Nenapadá mě kam utéct, a tak se jen celou noc kroutím a plácám komáry. Usnu kolem půl páté. Budík zvoní v 5:15. S klidem ho posouvám…

Pátý den: 224 km / 1685 m+

Den 6

Pohodový dojezd

Kdybych byl včera ještě trochu zabral, tak bych dnes neměl problém dojet až třeba do Hradce, ale to nějak vůbec nebylo cílem. Od začátku jsem si dal jako takový pěkný cíl dojet prostě do Čech a víc nebylo třeba. No a pak jsem si uvědomil, že mám v Budějovicích kamarády, které už jsem dlouho neviděl, a kde by to byl hezčí cíl než tam, kde by chtěl žít každý, že!

Takže cíl byl jasný a v neděli mi tak zbývalo ještě asi 20 km krásných rakouských kopcovitých silniček, napojit se na hlavní silnici a vyrazit vstříct Hornímu Dvořišti. Tady jsem si zavzpomínal na hlubokou historii a rok 2005, kdy jsme tady s bráchou projížděli při našem objezdu republiky.

Posnídat na benzínce, ještě dva lehčí hupy a už sjíždím do Budějovic.

Budějice

Dojedu o půl desáté na náměstí, kde obřadně na gpsce ukončuji poslední aktivitu. Kamarádi se vrací z chaalupy a jsme domluveni až před polednem. Plánuji dát si tady někde v pohodě pivko, ale to se před desátou ukáže celkem jako problém. V problém už naštěstí otevře pizzerka, kde se dočkám točeného Budvaru. A pak už za kamády, kde dostanu i oběd a parádně pokecáme. Ve dvě mi jede vlak a před šestou jsem v Hradci. A tak končí naša komédie.

Šestý den: 69 km / 614 m+

Shrnutí

Flexibilně naplánovaný i přeplánovaný výlet splnil všechno, co jsem od něj očekával. Moc jsem si ho užil, podíval jsem se na krásná nová a i známá místa, užil si sluníčka, celkem si hrábnul, ale přesto jsem nemusel jít na hranu jako při závodě. Tyhle akce mám prostě moc rád!