Kdy: 17.3.-15.4.2023
Loňský pobyt v Grenoblu si mě získal natolik, že jsem musel vyrazit znovu a rozhodně jsem nelitoval. Na začátku pobytu jsem si sice obnovil zranění nohy, takže běhu ani delším pěším výletům jsem se tentokrát příliš věnovat nemohl, ale tím spíš jsem si to vynahradil na kole. A práce se nějaká také stihla 🙂
Velikonoční výlet
Chvíli jsem sem nic nedával, což rozhodně neznamená, že bych nic nedělal, jen nějak nebyl čas. Teď to vynahradím plnotučným výběrem z Velikonočního výletu k moři doplněným o nějaké povídání.
Den 1
Vyrážím v pátek rozumně po snídani kolem půl osmé. Předpověď není nic moc a vcelku se to naplňuje. Hned na výjezdu z Grenoblu mě čeká asi 200 metrový brdek na zahřátí. Pak už hurá do pohoří Vercor.
Cestou nahoru poprchá. Když dojíždím do sedla Col de l´Arzelier (1154 m), plnohodnotně sněží. A to mě následně čeká sedlo přes 1300. Rychle vyhodnocuji a přetrasovávám.
Potom se naštěstí počasí celkem umoudří a místy se ukazuje i sluníčko. Do sedla Col de Menée (1457 m), které už se přeskočit nedá, tak vyjíždím celkem v pohodě. Ve sjezdu mi ale stejně celkem mrznou ruce, takže když kolem druhé konečně zastavuji na sváču, vůbec mi nevadí, že mají v obchodě jen teplé pivo. Ještě si k němu dám kafe. I dál to je celkem z kopečka a do toho mi celkem foukne do zad (jako fakt!) a já si uvědomuji, že budu pod Ventoux relativně brzy. V Malaucéne (cca 300 m) jsem přesně v 5 odpoledne. Rozumná varianta říká – v pohodě se navečeřet v jedné z mnoha příjemných hospůdek. Sehnat vodu a jet si najít hezké nocležiště za město. Volím tu méně rozumnou, večeři vynechávám a nakonec dokonce ani neseženu vodu, ona přeci někde ještě určitě bude…
Lehce před šestou jsem v 1000 metrech. Dávám dvě tyčinky, oblékám bundu. Sluníčko sice pořád svítí, ale výška a postupující hodinu způsobují pokles teploty. Přichází prudší pasáže a vcelku značné krize. Jsem přesvědčen, že dojedu na místo horské stanice, odkud je silnice stejně oficiálně zavřená, tam se otočím a pojedu zpět, na tu večeři.
Ke stanici dojíždím před třičtvrtě na sedm. Už se chci u závory otočit, ale pak ještě koukám do mapy – ono už to nahoru je jen nějakých 400 metrů a krize zrovna celkem přešla. Oblékám rukavice a jedu. Je nádherně i když kosa. Nahoře jsem těsně před půl osmou. Všechno zavřené, takže ani nemusím řešit, jestli dávat vrcholové pivko.
Po asi deseti minutách užívání atmosféry, výhledů a focení zjišťuji, že je fakt dost kosa. Rychle se pouštím do sjezdu. Na první křižovatce ještě rychle přetrasovávám – Původní sjezd do Saultu je delší, zvlněný a hlavně bych sjel do nějakých 700 metrů a dál by se klesalo těžko. Jedu tedy do Bédoinu. Sjezd je krátký, hodně rychlý, ale ještě více zmrzlý. Na okraji Bedoinu vrazím do restaurace. Mají plně vyrezervováno. Milá servírka mi ale zajistí místo u servisního stolku. Po chvíli se roztřesu tak, že se u vedlejšího stolu sedící paní slituje a přinese mi teplý svetr. Teplé lasagne a tři malá pivka cítím, že zase jakž-takž funguji. Venku se zatím setmělo, takže rozsvěcím světlo a vyrážím hledat nocležiště. Asi po 2 km nacházím parádní opuštěný domek mezi vesničkami s odemčenými dveřmi. Uvnitř je bordel, ale závětří a rovná podlaha. Vyndavám spacák a zaléhám.
Asi o půl třetí, když nemůžu spát najednou zvenčí uslyším zakašlání a vidím světýlko. Najednou se otevřou dveře a tam nějaká babča. Slušně pozdravím. Ona něco zašveholí, zase zavře a je pryč. Čekám, jestli se vrátí nebo sem třeba někoho pošle. Ale je klid…
247,2 km / 4726 m+ / 11:17 hod
Den 2
Sice jsem dost nízko, ale stejně je zase kosa. Až kolem osmé se rozmražuji v malém městečku na sluníčku u snídaně z místní pekárny. Cesta do Marseille je pěkná a ubíhá v pohodě. Až příjezd do města je nepříjemný. Po cyklostezkách nikde ani vidu ani slechu, silnice rozbité, celkem úzké a plné nervózní dopravy. Konečně jsem u moře. Projíždím kolem přístavu a pokračuji k místní pláži. Ačkoliv je nějakých 16 stupňů, je tu celkem plno. Aby se neřeklo, také zastavím a vlezu do vody aspoň po kolena.
Na kraji města dávám ještě výborný tatarák z tučňáka a pokračuji po krásné přímořské silnici a následně zase do vnitrozemí.
Za městem Aubagne navigován trasou z mapy.cz opouštím hlavnější silnici a jsem posílán na štěrkové cestičky v brutálních minikrpálech. Vrcholem je, když zastavím u brány, kde cesta prostě končí u nějakého baráku. Přetrasovávám nejkratší cestou zpět k silnici.
Ve městě Saint-Maximin dávám v obchoďáku dvě minipizzy a litr džusu – je tady fakt skoro vedro a mám opravdu žízeň.
Mírným stoupáním dojedu až do pěkného městečka Barjols. Nemám už ani hlad, tak mi nevadí, že narazím jen na místní nálevnu. Tady dávám dvě malá pivka a vyrážím hledat spaní. To najdu kousek za vesnici – nádherná zastávka!
Na úzké dřevěné lavici se spí překvapivě dobře, ale když se v noci otáčím na druhý bok spadnu na zem a narazím si kostrč. Naštěstí bez větších následků.
214,3 km / 2320 m+ / 9:39 hod
Den 3
Čekal jsem, že kolem 400-500 metrů by až taková kosa být nemusela, ale je! Ačkoliv se rychle ukazuje sluníčko, moc to nepomáhá a teplota místy padá pod nulu a já děsně mrznu. Ve Faux Amphu věřím ve vyhřátou pekárnu s posezením. Pekárna sice je, ale hned mě vykopnou ven. Naštěstí najdu hezké místo na sluníčku a daří se rozmrznout.
Za městečkem Aups vyhodnocuji, že původní plán vyrazit nahoru na okruh přes soutěsku Verdon nemá cenu. Cestu jsem projel loni při závodě TPBR, ale polovinu za tmy a chtěl jsem ji vidět i za světla. Nicméně únava a celkové rozpoložení mi říkalo, že bych si to dnes tolik neužil. Navíc bych musel zase zhruba do 1400 metrů a mohla by být zase kosa. Takže zkracuji trasu o cca 60 km a užívám si alespoň krásné ústí soutěsky do jezera Lac de Sainte-Croix.
Čeká mě zvlněná krásná krajina, která celkem utíká a o půl druhé už si ve městě Sisteron dávám obědový burger a pivko. Odtud je cesta nečekaně rovná podle kanálu, velkou část po pěkné cyklostezce.
Až před městem Gap mě čeká trochu hup. Jsem tu o půl páté a rozmýšlím co dál. Jsem zhruba v 700 metrech a odtud to je pořádně do kopce. Nechci mrznout. Nicméně vyťukám do telefonu předpověď počasí pro vesničku za sedlem asi v 1100 metrech (či spíš vesničku někde úplně jinde, která se jmenuje stejně). Noční teplota 7 stupňů. Moc se mi tomu nechce věřit, ale nevěřím a po rychlé sváče vyrážím. Plánuji, že nahoře dám večeři a najdu si nějaké pěkné ubytko.
Do kopce se pěkně zahřeju, ale zjevně se ochlazuje. Ve vesničce La Fare zjišťuji, že zde chcípnul pes a k jídlu tu nic neseženu. Navíc předpověď říká, že ráno bude jeden stupeň. To by se na pěkné zastávce dalo přečkat celkem v pohodě a ráno do sedla holt vyrazím později, až se oteplí… Ale zastávka nikde, ani žádný jiný přístřešek. Varianta (rozumná) je vynechat cestu do sedla Col du Noyer a pokračovat po hlavní cestě z kopce. To ale nechci a dělám to asi nejméně rozumné a vyrážím nahoru. Když se dostanu nad 1200 metrů, je mi jasné, že tady už spát nebudu a musím to sedlo přejet. Cesta je nádherná a nakonec se docela poperu i se závěrečným poměrně perným stoupáním. Před čtvrt na osm jsem v sedle Col du Noyer (1664 m). Je tu úplně nádherně. Zapadající sluníčko vytváří na okolních zasněžených kopcích něco neuvěřitelně krásného. Ale také se ochlazuje. Rychle se pouštím do sjezdu a doufám ve večeři v první vesničce, a pak třeba zkusím i booknout nějaké ubytko…
Luisa, která mi cestu doporučovala, říkala, že je fakt opuštěná. Na to jsem nějak pozapomněl a ona měla fakt pravdu. Projíždím dvěma opuštěnými vesničkami, kde o nějaké restauraci (ale ani zastávce či jiném vhodném přístřešku) nemůže být ani řeč.
Co mě těší je, že jsem zklesal pod 1000 metrů. Pak už ale trasa dál neklesá. Před půl devátou za soumraku vzdávám další šance, že budu dnes večeřet. Však mám ještě půl tyčinky od snídaně! Uléhám mezi keři, u kterých doufám, že mě ochrání před rosou. Tak na půl se jim to povedlo. V noci je nádherná hvězdná obloha!
224,3 km / 3550 m+ / 11:05 hod
Den 4
Jinovatka kolem spacáku mi říká, že jsem se s obavou o ranní teplotu nemýlil. Dopřávám si buržuazii a v teplém (i když lehce navlhlém spacáku) čekám až do půl osmé na první sluneční paprsky. Ani ty teplotě ale moc nepomáhají a ranní jízda je tak zase hodně vymrzlá. Ačkoliv bych měl vlastně jen sjet dolů, krásné malé silničky mě vedou střídavě nahoru-dolu, místy pěknými krpály. V malých vesničkách po pekárně či jiném obchodě není ani památky, a tak jedu na lačno. I přes tu zimu si užívám nádherné výhledy, cesta je opravdu krásná. Výhledy dolů na řeku Drac a za ní zasněžené kopce… Prostě nádhera. Ještě několik brdků a pak konečně dolůůů! Před polednem jsem v Grenoblu. Cestou domů se ještě zastavím v Carrefouru pro pivo. Až se divím, jaké je tu teplo.
Mám to za sebou. Bylo opravdu krásné, ale asi už jsem fakt rád, že jsem doma
75,5 km / 933 m+ / 3:31 hod
Aktivity na Stravě:
den 1: https://www.strava.com/activities/8849875290
den 2: https://www.strava.com/activities/8855632827
den 3: https://www.strava.com/activities/8861851562
den 4: https://www.strava.com/activities/8864374794
Napsat komentář