datum: 19.5.2023
trasa: Bratislava – Ovaro – Monte Zoncolan
vzdálenost: 511 km / 4684 m+
doba: 21 h 44 m (20 h 15 m pohybu)
Zoncolánek
Minulý rok se kamarád Laco chystal po projetí všech vršků okolo na přejezd Zoncolanu tam a zpátky nebo něco podobně ztřeštěného. Z Ovaru nahoru už mu to ale nevyšlo a já si z něj utahoval, že se tam nakonec dostanu dřív než on. No a on se toho chytil a udělal z toho výzvu – závod na trase Bratislava – Ovaro – Monte Zoncolan. Aby to byla větší zábava udělali jsme z toho otevřenou akci…
Nakonec se nás v pátek v 17:00 sešlo pod bratislavským mostem Lanfranconi šest odvážných kusů. Prohodit pár slov před startem a šlo se na to…
Rakouské rovinky s lehkým větříkem v zádech rychle utíkaly. Hned z počátku se mi povedl drobný kufřík s bonusovým kopečkem navrch. Ale v Eisenstadtu bylo hezky, ostatní se tam nepodívali.
Ještě předtím jsem najednou ucítil, že mi něco uvízlo pod brýlemi vedle oka. Zkusil jsem to prstem vyškrábnout. Auu! Včelce se můj prst zjevně nelíbil, a tak mě těsně vedle oka naprala žihadýlko. Během třiceti minut celá půlka obličeje krásně natekla a úplně žhnula. Na pravé oko jsem přes nateklé víčko téměř neviděl. Ale asi za čtyři hodiny to bylo dobré, takže pohodička…
První rozcvičkou po rovinách je sedlo Semmering. To dobře znám a užívám si ho. Nemáme trackery, ale domluvili jsme se, že cca po 100 km budeme sdílet polohu do whatsupové skupiny. Vidím, že někteří za to od začátku pěkně vzali…
Předpověď říkala, že kolem půlnoci by mohl přijít nějaký deštík. V 0:10 začíná drobně mžít. Říkám si, že když to bude takhle je to pohoda. Není, za chvíli začíná pěkný leják. Do toho se ochladí a začne cákat z mokré silnice. Boty jsou hned durch a mokrý zadek taky nic moc – tady mi chyběla podsedlová brašna, která celkem dobře supluje zadní blatník.
Asi za 45 minut se deštík začíná vytrácet a za další čtvrthodinku už ani tolik necáká ze silnice a já si začínám říkat, že to nakonec nebylo tak zlé…
A začíná znovu a více. Jsem zrovna ve stoupání na téměř tisícimetrové sedlo Obdacher. Nahoru se zahřeju šlapáním a při nízké rychlosti ani voda ze silnice není tak zlá. Ale průběžně sleduji, jak s rostoucí výškou klesá teplota. Na sjezd se opravdu netěším. A není o co stát. Cca 5 stupňů, sprcha shora i zdola, mordor…
Rád bych zastavil někde pod střechou a ohřál se, ale vyhodnocuji to tak, že stejně nemám co na sebe a byla by mi v mokrém oblečení ještě větší kosa, než když šlapu. Je to vážně očistec. Už si plánuji, že až dorazím ráno do Klagenfurtu, zabalím to a sednu na vlak.
Slábnoucí déšť a první záblesky rozednění ale můj silně narušený morál napravují.
V Klagenfurtu tak jen dávám na benzínce snídani a pokračuji podle jezera do Villachu a dál na kopec. V 9:30 jsem v Itálii.
Trackery už moc nekontroluji, ale tuším, že někdo je předemnou i za mnou.
Když si nabírám u pramene vodu, daří se mi při odjezdu majstrštyk. V rychlosti 2 km/h se otáčím na kaluži z pramínku, když v tom mi uklouznou sjeté pláště a já jdu na bok. Kolo v pohodě a já jen drobná odřeninka na koleni. Směju se sám sobě. Navíc mě v tu chvíli akorát předjíždí Mišo.
Míša potkávám o kus dál, když svačí u silnice. Já na sváču zajedu do vesničky. Potřebuji do sebe ještě natlačit něco kromě sladkostí. Nakonec v místním obchůdku kupuji bagetu a pesto. Super kombinace.
A potom už se pozvolna stoupá do Ovaru, výchozího bodu závěrečného brutálního stoupáku. Na začátku vesnice mě docvakává Laco a vypadá pěkně naspeedovaně. Je 13:15 a my rovnou vyrážíme vstříc 9.5 km, na kterých nastoupáme přes 1100 metrů – přesně to, co chcete po 500 km a neprospané noci.
Nad vesničkou míjíme vedle kola sedícího Miša. Laco drží stabilní pozvolné tempo. Já jedu o trošku rychleji, ale musím co chvíli na půlminutky zastavit a vydýchat se , takže se asi dvakrát míjíme. Vůbec mu s tou náloží a těžkým kolem nezávidím. Nakonec ho nechávám za sebou. Po nejbrutálnejší první polovině se stoupání lehounce uklidňuje, ale zadarmo to určitě není.
Ve 14:15 jsem nahoře. Objedu si kolečko k vysílači, obleču bundu, vyfotím pár výhledů a kochám se pohledem na serpentýny, po kterých jsem přijel a čekám, kdy se na nich objeví kamarádi. První je Laco, který dorazí asi 20 minut po mně. Dovezl i vrcholové pivo!
Za nějakou chvilku se pod námi objeví i Mišo. Lukáš a Matúš to nakonec zabalili a na kopec nepojedou. Miro je v začátku stoupání. Po více než hodině a půl na kopci už jsem stačil pěkně vymrznout a další čekání už nedávám a pouštím se do prudkého sjezdu. Kluci jedou chvíli za mnou, takže Miro má nakonec vrchol sám pro sebe. Dole v Ovaru dáváme nejdřív pivko, a pak pizzu a pivko.
Rozloučíme se s Mišem, který má ubytko tady a vyrazíme na posledních 20 km do Ampezza, kde máme ubytko my. Cesta už nám moc nechutná, ale cestou ještě dáme pivní pauzu a v pohodě to dorazíme.
Po spršce ještě vyrážíme do místního baru na závěrečné pivko.
Ráno pak už jen 30 km z kopečka do Carnie na vlak.
Byl to super výlet, kluci díky!
Přípravy/výbava
Určitě se vyplatilo naordinovat si poslední týden (nebo aspoň pár dní) pohodovější režim a nepřehánět to s pivkem. Myslím, že forma byla na mé poměry slušná.
Výbavu jsem tentokrát zkusil maximálně osekat. Do poslední chvíle jsem zvažoval péřovku, ale do batůžku už by se cpala blbě (ještě bych ji musel balit do igelitu) a podsedlovku jsem tentokrát brát nechtěl. Takže zůstala doma. Ve výsledku mi to možná i pomohlo, kdybych ji měl, skoro určitě bych promrzlý v noci zastavil na nějaké zastávce a hřál se v ní. Takhle jsem se nemusel zdržovat.
Co jsem naopak vzal a ocenil ve sjezdu ze Zoncolanu byly rukavice a buffka.
Parametry
Vzdálenost: 511 km
Převýšení: 4680 m+
Celkový čas: 21:45 (z toho v pohybu 20:15)
Vypitých piv během závodu: 0 (jako fakt! Ale hned po závodu jsem to dohnal vrchovatou měrou)
Napsat komentář