datum: 27.5.2023
trasa: Břeclav – Terst (Itálie)
vzdálenost: 552 km / 4401 m+
doba: 22 h 31 m (20 h 27 m pohybu)
Když ti foukne do zad aneb zase k moři!
Po třech nebo čtyřech cestách k Baltu jsem si loni a předloni vyzkoušel i nonstop jízdu z ČR k Jadranu (předloni Rijeka, loni Bibione).
Hranici pod 24 hodin jsem už zvládnul a další časové výzvy mě nenapadaly, a tak jsem se chystal to letos pojmout tak nějak na pohodu, jak to pojede…Jestli to teda vůbec pojede, po závodu na Zoncolan z minulého víkendu.
Cíl (a vlastně celá akce) byl letos daný příhodným nočním spojem z Terstu – takže zase Itálie.
Start v pohodě v sobotu ráno z Břeclavi, kde jsem si pro zjednodušení logistiky našel ubytko, takže byl prostor i na večerní pivně-pizzovou přípravu.
Ráno ještě pořizuji snídani v břeclavském Lidlu a vyrážím kolem půl osmé. Během 15 minut jsem v Rakousku a už si užívám místní mírně houpavé roviny mezi větrnými elektrárnami. A také větříku v zádech! Nohy poslouchají, a tak je nechám jet. Před Vídní mám průměr 34. Vídeň je peklo (křižovatky, provoz…) a já jedu trochu (dost) na prasáka. Nějakých 55 minut od tabule k tabuli. Fujtajxl. Za Wiener Neustadtem mně čeká brdek na Wechsel Pass (980 metrů, nejvyšší bod na trase). Jede se mi i přes celkem slušně vedro krásně a zase se nešetřím a šlapu co to jde. I tak mi poprvé nahoře průměr klesne pod 30. Po následujícím sjezdu se ale zase dostanu nad 30 a tenhle průměr držím i na metě 200 km.
Do Grazu se cesta nepříjemné houpe a výškové metry rychle přibývají. Možná zbytečně si přidávám ještě jeden kopeček, ale zas celkem elegantně obkroužím Graz. Odtud je cesta k hranicím zase příjemná. Tedy až na závěrečné brutální stoupání na Radlpass. Uklidňují mě jen vzpomínky na Zoncolan – proti tomu je to opravdu krtičina. Navíc mi nahoru přijel naproti kamarád Tomáš, který nedaleko bydlí a provede mě zdejší krásnou divokou krajinou.
Jinak na hranici jsem před půl osmou, tedy za necelých 12 hodin a mám natočeno cca 310 km.
Následujících 50 km s Tomem utíká velmi příjemně a krásně pokecáme a užijeme si místní dlouhé hezké cyklostezky.
Když osamním, čeká mě nejprve kus po nepříjemně frekventované hlavní silnici, a potom zas naprosto pidisilničky rozsekané místy na kaši, kde má zadnice poznává po krásném rakouském asfaltu středověk.
Ještě předtím se občerstvuji na benzínce, kde místní zapíjí Pogačarovo vítězství. Jeden z nich prý jezdil s Romanem Kreutzigerem starším. Příjemné setkání.
Před Lublaní se dostávám zase na normálnější silnici, ale čeká mě pěkný kopeček. Po pravdě je to lepší než ty pidisilničky, kde byla dost náročná i orientace (nemám v gps mapu a jedu jen podle čáry, která se někdy, kor za tmy, setsakratěžko trefuje).
V Lublani jsem kolem jedné hodiny a oceňuji nonstop benzínku, kde můžu dát noční sváču.
Potom mě ještě čeká jeden řádný kopeček navíc zase po minicestičkách, takže několikrát se skřípením zubů otáčím, abych se vrátil na minutou nenápadnou odbočku.
Pak už na obzoru začíná být poznat rozbřesk a přichází ranní optimizmus. Cíl se blíží.
A pak už je světlo a já se vyhupuji na poslední kopeček a přede mnou už je jen sjezd a výhledy na Terstský záliv. Tady jsem před 18 lety poprvé viděl moře. Samozřejmě také ze sedla kola.
Ve sjezdu ještě netrefím zkratku, kterou jsem si naplánoval, a tak k v mapě vyhlédnuté pláži projíždím skoro celé město. A u pláže zjišťuji, že je za plotem. Jako všechno ostatní. Chvíle beznaděje, kdy se prostě nejsem schopen dostat k moři. Nakonec pronikám do jakéhosi surfařského klubu, kde se konečně mohu dotknout hladiny a udělat si cílové foto. Je 6 hodin, letos mi to nakonec trvalo 22 hodin a 30 minut během kterých jsem najel 552 km a nastoupal 4400 metrů.
Daří se mi potom najít i celkem normální pláž, a pak i sehnat “finišerské pivo”. Zbytek dne trávím střídavě jezením, pitím piva, odpočíváním (povede se mi i schrupnout si na lavičce v parku) a dojde i na koupání v moři.
Tuto akci jsem také propojil s charitativní akcí od UltraBikeři Makáme pro mikiho: Každý kilometr pomáhá (viz http://ultrabikers.eu/kazdy-kilometr-pomaha-2023 ).
Napsat komentář