datum: 8.5.2026
trasa: Bratislava – Frauenkirchen (A) – Szombatheli (H) – Lendava (SLO) – Zagreb (CR) – Alan hut
vzdálenost: 532 km / 3949 m+
doba: 22 h 40 m (20 h 43 m pohybu)
Alan 2026
3 roky uběhly od našeho sranda závodu z Bratislavy na Monte Zoncolan a Laco přišel s tím, že je čas na odvetu. Jako vhodný cíl přinesl kopec Sveti Jure na jihu Chorvatska. Termín byl daný na druhý májový víkend a postupně nám vykristalizovalo tříčlenné složení – Laco, Mišo a já...
Když se akce přiblížila, začali jsme plánovat logistiku a narazili na celkem nepříjemný problém – dojet 750 km na jih Chorvatska by se na kole asi nějak zvládlo, ale dostat se těch 750 km zpět i s tím kolem už vypadalo jako celkem zásadní problém. Do toho ještě Laco přišel s tím, že v Chorvatsku bude zůstávat a musí si s sebou vzít počítač. Když jsme to dali všechno dohromady, shodli jsme se na tom, že najdeme náhradní cíl o něco severněji. Volba nakonec padla na horskou chatu Alan kousek pod stejnojmenným sedlem ve 1400 metrech v pohoří Velebit.
Co se týče závodních ambicí, ty se ukázaly jaksi dopředu dané – Laco bral počítač a k tomu těžký bajk a říkal, že jede „na pohodu“. Zato Mišo je totálně nadupanej, chystá se na Race Across Austria a tohle bude poslední delší zkouška. A já mám prd najeto, k tomu kašlík, kterého se nějak pořád nemůžu zbavit.
Průběh
V pátek před půl čtvrtou odpoledne se potkáváme v Bratislavě u Dunaje v bufetu Lido. S Mišem dáváme Kofolu, Laco přidá i pivko (to vynechávám, protože jsem měl už dvě ve vlaku).
Zhruba za pět minut čtyři šlápneme do pedálů a s větrem v zádech vyrážíme na jih do Rakouska. Miša udržíme na dohled zhruba 5 km ke Kitsee. Zato Laco počítač-nepočítač drží ostré tempo, kterému tedy dost pomáhá i vítr. Tachometr stále ukazuje 35 – 40.
Asi za hodinu a půl rakouské větrníky vystřídají maďarské všudypřítomné cyklo-rádoby-stezky. Hned ta první mate tělem (vypadá fakt dobře), což se málem vymstí Lacovi, který přehlédne obří výmol od kořene a je v docela slušné rychlosti poslán důrazně mimo. Ale naštěstí to ustojí.
Nekonečné roviny na chvíli naruší dva pidibrdky před Szombathely. Tady se projeví hmotnost nákladu a zjišťuji, že Laca za sebou už nevidím. Odteď tedy každý sám za sebe.
V Szombathely po nějakých 120 km dávám první zastávku na doplnění energie. Odtud už za soumraku volím hlavní cestu číslo 86. Nakonec to není tak hrozné. Zase se objeví asi dva brdky, které zpestří úmornou rovinu. I tak na slovinských hranicích po více než 200 km stále držím průměrnou rychlost celkem přes 30 km/h.
Ve Slovinsku, hned za hranicemi dávám další pauzičku na benzínce. Od té se mi podaří vyjet na dálnici, což zjišťuji asi po 100 metrech. 1.5 metrový betonový předěl nebudí úplně touhu k překonávání. A směřovat x kilometrů dál k prvnímu sjezdu se mi taky nechce. Naštěstí tu v 11 večer nic nejezdí a tak těch 100 metrů zvládnu opatrně po kraji v protisměru.
Slovinské intermezzo je kraťoučké a po nějakých 15 km mě vítá Chorvatsko. Tahle část se mi v noci poměrně slévá. Co si výrazně pamatuji je oblast dolů před Záhřebem. Tam je jednak nepříjemný kopeček a poměrně rozbitá cesta, která činí i sjezd dost nepříjemný.
Záhřeb objíždím jen okrajovou západní částí. Trochu mě zase začíná zlobit pálení žáhy. Ale pak už se začíná rozednívat, a to člověku dodává novou energii.
V Karlovači je nepříjemný průjezd po hlavní silnici se zákazem cyklistů a vedle brutálně rozbitá rádoby-cyklostezka. Drkotám se raději po ní. A za městem pozvolna začínám stoupat. Jak to doteď byly víceméně jen roviny, tak teď už to zase budou jenom kopce. A bude to bolet.
První na řadě je sedlo Kapela (888 metrů). Dělám už častější zastávky. Mišo už je podle zpráv téměř v cíli a Laco zvolnil a poprvé má trochu větší rozestup.
Užívám si krásných výhledů a už tolik netlačím na tempo, což už ani moc nejde.
Je to brdek za brdkem. Většinou nejsou ani extra prudké, ale i tak už jedu na lehké převody. Nejprudší kopec je před koncem. A za ním je „sladká“ odměna v podání 8 km gravelu. Ten už není moc prudký (a poslední 2 km za sedlem Alan jsou již z kopce), ale je po dešti a mokré kamínky (a místy i pořádné kameny) nejsou nic příjemného. Docela se bojím defektu a jedu raději pomaličku. Mé pláště už nejsou nejnovější a něco už zažily. Ale zvládnou to a já se chvíli po půl třetí ocitám v cíli na chatě Alan! 22 hodin a 40 minut od startu z Bratislavy.
Mišo tu byl před více než dvěma hodinami (ačkoliv jel delší cestou od moře) a hned pokračoval na ubytko. Laco tu zase jen tak nebude a čekat na něj také nebudu. Ale užívám si vrcholové cílové pivko, guláš… Prostě pohodu, ač kvůli pálící žáze a škytání mám problém i jen do sebe dostat pivko.
After
Potom už mě čeká 20 km sjezd k moři a další 25 km na místo ubytka, které jsme stylově zvolili ve vesnici Sveti Juraj (když nevyšel ten původní Sveti Jure). Cestou ještě docela štípne 100 metrový kopeček. Do toho už se mi fakt nechce.
Na ubytku čeká umytý, navečeřený a snad i odpočatý Mišo, který je ready vyrazit se mnou na druhou večeři. Pohodička u moře. Laca se nakonec dočkáme až zpátky na ubytku.
Původní plán byl zůstat dvě noci, ale vzhledem k tomu, že nám Flixbus zrušil na pondělí večer nosiče na kola v autobuse, musíme (po hodinové tragické ne/komunikanci s Flixbusem) přesunout cestu už na neděli večer.
V neděli se v pohodě vyspíme, ráno zajdeme mrknout k moři, dáme pivko. Po jedné hodině odpoledne vyrážíme podle moře do Senju, kde dáváme pizzu a další pivko. A pak nás čeká celkem brutální kopeček od moře, který jsme si dobrovolně zvolili a já myslím, že v něm umřu. Jen Laco, který nechal doma brašny fičí jak ze řetězu utržený.
Na kopci se s Lacem rozloučíme. On dokončuje kolečko zpět do Svetého Juraja, zatímco my s Mišem míříme dál na severozápad. Nejprve dolů k moři a pak přes nekonečné tři brdky do Rijeky. Bylo to jen nějakých 90 km, ale těch 1700 výškových metrů k tomu docela bolelo. Ale o to víc si vychutnáme v Rijeke pořádnou večeři a pár pivek, než ve 23:20 přijíždí náš noční Flixbus… Bez nosičů! Chudáci kola jdou do kufru a na každé díře (a že jich hlavně v Chorvatsku je dost) nás to úplně bolí. Ale ráno jsme doma. S Mišem se loučím v Bratislavě a sám ještě pokračuji do Brna, odkud potom vlakem do Pardubic. Těch 20 km z Pardubic do Hradce přežiju jen díky krásnému jižnímu větříku, který mě tam dotlačí.
Byla to super akce, kluci díky!
Napsat komentář