kdy: 12.2.-10.3.2020
trasa: Bangkok – Mae Sot – Mae Hong Son – Pai – Doi Inthanon – Chiang Mai – Chiang Rai – Houayxay – Nateuy – Luang Prabang – Vang Vieng – Vientiane – Udon Thani – Khon Kaen – Nakhon Ratchasima – Bankgkok
vzdálenost: 3735 km / 29 152 m+
čas na kole: 166 h
nejvyšší bod: Doi Inthanon (2565 m)
Zamyšlení nad právě skončeným výletem
Zase tak trochu objevuji sám sebe a to, co mě baví. A tím byl přesně tenhle výlet.
Asi si nedokážu představit, že bych jel tři týdny v kuse závod, to už by prostě asi bylo moc a nevím, jestli by ten pocit v cíli (jistě naprosto skvělý) za to stál.
Tenhle výlet nebyl závod, ale v jeho průběhu jsem si postavil řadu výzev, které nebyly úplně lehké a většinou se mi je dařilo plnit. A potom jsem si dopřál odměny – odpočinek, hromadu jídla, dobré pivo… kolikrát stačil jen ten pocit a místo odpočinku jsem stejně raději podnikl něco aktivního…
No a když se to takhle pěkně prostřídá, člověk si dá slušně do těla, potrénuje, hrábne si i na dno, ale pak zase má čas se oklepat a nezůstává v dlouhodobě stresovém stavu.
Potom je tu další důležitá rovina – je čas užít si krajinu, prostředí, lidi, jídlo… Není problém udělat zajížďku, protože je to tam hezké, i když to je o trochu dál…
Určitě neříkám, že bych se do budoucna chtěl vyhýbat závodům, to určitě ne, ještě letos jsem už i na dva přihlášen. Co se ale týče delších akcí, určitě se mi víc zamlouvá tento model “výletu”.
Ještě krátké shrnutí, co jsem letos stihnul – za třiadvacet dní (včetně 4.5 volných dní) najet přes 3000 km s nemalým převýšením. Projet celý severozápad Thajska, který mě překvapil, a možná až skoro ohromil, svou divokostí a naprostou odlišností od zbytku země. Projet pěkný kus Laosu, což byl další, zase trochu odlišný a určitě zajímavý zážitek. A nakonec jsem si užil i rovinatého horkého Thajska, jak jsem ho poznal už několikrát předtím.
Pár “zotavovacích” dní v Bangkoku krásně dotvořilo celkový zážitek.
Za celou cestu jsem dvakrát píchnul (2. a 3. den) a nezažil ani jeden déšť (toho jsem se dočkal až v Bangkoku, stejně jako třetího defektu). Nejchladnější teplota bylo cca 7 stupňů při výjezdu na Doi Inthanon, což byl také nejvyšší bod cesty (2565 metrů). Nejvyšší teplota určitě přes 35 stupňů, a to dost často
Cesta byla také takovou příjemnou rehabilitací po zranění nohy, se kterým jsem se trápil celý podzim. Myslím, že můžu zkonstatovat, že je úspěšně zrehabilitováno a snad jsem se i alespoň trochu vrátil do formy.
Napsat komentář