datum: 13.-14.6.2026
trasa: Břeclav – Terst (Itálie)
vzdálenost: 546 km / 4303 m+
doba: 22 h 09 m (20 h 26 m pohybu)
Původní plán byl jet k Baltu, ale tam mělo pršet a být zima, zatímco na jihu mělo… jen pršet…
Takže tedy na jih, k Jadranu. Motivace se nějak překonávat je mizivá – před 2 roky mi foukal parádní vítr do zad a takový čas už asi jen tak znovu nedám. Takže letos prostě na pohodu. Jen by to třeba mohlo být pod 24 hodin?
Po ranním vytočení nohou na hradecké jižní nádraží (Pardubice) jen náhodou prohlížím bus domů. Zaujme mě, že už je 21. Nebo… Sakra, já to objednal o týden později! Naštěstí to šlo za drobný příplatek přesunout. Tak aspoň, že tak…
Ranní vlakopřesun do Břeclavi, zahrnuje vydatnou snídani a předstarovní doplnění energie. Po vystoupení z vlaku ještě chvíli bojuji s navigací, která nechce schroupat celou trasu, tak ji narychlo rozděluji alespoň na dvě části.
Vyrážím lehce po desáté. Je trochu mokro, ale zatím neprší, jen fouká dost nepříjemně šikmo proti.
Asi za hodinu a půl vítr zesiluje a začíná pršet. Nejdřív jen tak decentně, že silnice zůstává skoro suchá, ale potom mě spláchne pořádná dávka a hlavně další cca hodinu jsou na silnici potoky. Takže v botách rybníky, prdel promáčená… prostě chuťovka!
Průjezd Vídní je brutál jako vždy víkend-nevíkend a navíc přijde další přeháňka. Ale stejně to i tentokrát zvládnu pod hodinu.
Promoklý, profoukaný, demotivovaný to mám skoro chuť to zabalit. Ale pak dávám svačinu ve Wiener Neustadtu a zase se trošku rozjedu vstříc sedlu Monkirchen. Sice se pocitově ploužím, ale nšjak to jde.
Po hezkém sjezdu ze sedla nepříjemné brdky kolem Grazu, ale na to jsem psychicky připraven.
Na co ale připraven nejsem, je hraniční Radl pass. Má sice jen nějakých 650 metrů a nejdřív strašně dlouho nevíte, že vlastně jedete do nějakého sedla, ale potom udeří naplno! 12+% a já jsem totálně na kaši. Jedu na lehoučký převod a několikrát musím zastavit. Ještě že je to celkem krátké.
Je 11 večer a jsem ve Slovinsku. Posledně tady na mě čekal Tom a dobrých 30 kilometrů mě doprovodil. Tentokrát jsem nějak nezvládl komunikaci, takže musím sám a nakopnutí letos nebude.
Sjezd na Slovinské straně je fajn a následně omezují cyklostezky, což možná trochu urychlí postup a kolem půlnoci není ani problém s provozem.
Každý kopec mi dává zabrat, ale snažím se vydržet. Před Lublaní dávám noční svačinu na nonstop benzínce a na další za Lublaní dávám megakafe. Extrémní ospalost necítím, ale prevence je třeba.
Počítám čas dojezdu a říkám si, že to bude fousové, abych to stihl za 24 hodin. Jedu pomalu, ale minimalizuji zastávky.
Ranní rozbřesk mě zas trochu nakopává. Kopečky bolí, ale uvědomuji si, že to už z principu musí být víc dolů. A možná by to šlo i pod 23 hodin! A pak si říkám, že možná i pod 22:30!
Sjezd je svižný a tentokrát (tolik) nebloudím ve městě. První zaručená pláž sice nedopadne (prostě ji zavřeli!), ale najdu private terasu u hotelu, kde v klidu rituálně smočím kolo a můžu prohlásit výlet za ukončený (než mě nekompromisně vykážou). Celkový čas 22:10 – tak nakonec o 20 minut rychleji, než v roce 2023! Vůbec se mi tomu nechce věřit Fakt netuším, čím to je. Trasu jsem velmi jemně optimalizoval, ale to určitě nemělo takový efekt. Spíš zafungovalo další zkracování stop-timů. Rozdíl mezi celkovým časem a časem pohybu byl tentokrát jen lehce přes hodinu čtyřicet.
V klidu najdu lepší místo, kde můžu smočit i rozbité nohy a následně kousek vedle dát zaslouženou snídani šampionů! (pivo a croissant). Přes den pak ještě zvládám zmrzlinu, pizzu, ramen, nějaká pivka, trochu se poflákat po městě, trochu poležet v parku. Prostě ideální dovča! A večer nočním busem domů. Bylo to nakonec docela super! 🙂
Napsat komentář