Okolo Republiky 950 – 2025

trasa: Žacléř – Baška – Hlohovec – Víděň – Temešvár – Žacléř

46h 1m, 1 / 9

Před závodem

Proč?

Letos se mi v závodech moc nedařilo – Race Through Poland jsem pro jistotu odpískal úplně a na závod ani neodjel. Malofatranskou 50 jsem kvůli špatnému kotníku (nepříjemné vyvrtnutí z Francie) poprvé neúspěšně zabalil už ve třetině a Three Peaks Bike Race jsem letos podruhé vzdal – tentokrát kvůli zimičce a deštíku.

Tak jsem si řekl, že by možná nebylo špatné dát tomu ještě jednu šanci a závod Okolo Republiky, se kterým jsem měl nějaké nevyřízené účty z roku 2022 vypadal jako dobrá příležitost.

Pro jistotu jsem se přihlásil jen na kratší variantu 950 (abych to nestihl vzdát), která má ideální formát na to, zkusit to nalehko a nonstop.

Trasa

Trasa závodu je každý rok jiná a určují ji zajímavě zvolené CheckPointy, mezi kterými si závodníci sami volí trasu.

Letos organizátor vtipně zvolil trochu světový formát – CP byly Baška, Hlohovec, Vídeň, Temešvár (a pro dlouhou ještě Mnichov a Svatý Tomáš). Všechny body ovšem na území ČR.

Oproti trase po rozhlednách v roce 2022 letošní body slibovaly pohodovější a jezdivější profil (haha!)

Počasí

Ještě 3 dny před závodem vypadala předpověď počasí docela parádně – sice se má trochu ochladit, ale žádné srážky a víceméně jasno. Že by jednou konečně poměrně pohodový závod v příjemných podmínkách? Ta to tedy ne! Poslední dny začalo v předpovědi ubývat sluníčka, přibývat mráčků a do toho kapičky. A teploty šly ještě více dolů. Ale ono to nějak dopadne…

Předstartovní session

Původně jsem myslel, že v sobotu ráno dojedu rovnou na start do Žačléře. Pak jsem ale zjistil, že Aleš (organizátor) udělá v pátek večer promítačku z legendárního závodu Transcontinental race, který před týdnem úspěšně dokončil. A to se neodmítá!

Na start jsem tedy zamířil už v pátek odpoledne. Vzal jsem to trochu šmahem – 18 km z Janských Lázní za 34 minut. Nohy musí být rozehřáté.

Perfektní ubytko v tělocvičně místní mateřské školy. Hodit tam věci a pak už rychle do cukrárny na náměstí na promítání, ke kterému ještě dostaneme talíř těstovin. Super akce a Aleš má můj velký obdiv jednak za absolvování závodu a následně za to, jak perfektně zvládl připravit tuto akci.

Jedeme!

Polskem na východ do Bašky

Startujeme v 9 hodin do chladného zamračeného rána. Na poslední chvíli oblékám bundu a nelituji toho. Vepředu nasadí pořádné tempo Láďa Hořejší. Nenechám se strhnout a držím se trochu zpátky.

Brzy zamíříme do Polska (v první části se do Polska podíváme postupně asi čtyřikrát) , kde nás v prvním kopečku vítá řádný liják. Brzy mám mokro v botech a lepší už to moc nebude.

V Broumově jsem trasu naplánoval přímo centrem, což byla docela chyba – jsou to samé kostky, které navíc v dešti nejsou fakt nic příjemného.

Jediné pozitivní je lehký větřík v zádech, který pomáhá udržovat poměrně svižné tempo (průměrka pořád přes 30 i přes kopečky, kterých je tu celkem dost).

Před druhou hodinou v Glucholazech (po brutálním krpálu) dávám první pauzičku v Žabce na nabrání energie – bageta, cola, voda. Hodit to do sebe a jede se dál.

Později odpoledne už naštěstí spíš neprší, ale mraky jsou stále výhružné. Jedu nakonec celý den v bundě. Nebudu ztrácet zbytečně čas svlékáním a oblékáním.

Z průjezdu Ostravy mám trochu strach, ale nakonec to je dost na pohodu až na trochu zašmodrchaný výjezd z města, kde musím podchodem pod dálnicí. Stihl jsem tady ještě sváču na benzínce. Pak ještě Frýdek-Místek a už jsem v Bašce – první CP hotovo.

Noční Morava přes Hlohovec do Vídně

Před začátkem noci chci ještě stihnout pořádnou večeři. Tu si plánuji v Rožnově pod Radhoštěm. Před tím mě ale ještě čeká průjezd podhůřím Beskyd. Kde že jsou ty roviny, které jsem čekal?

Do Rožnova přijíždím kolem půl deváté už skoro za tmy. Na okraji vidím pěknou restauraci. „Vaříte ještě?“ – „Jasně!“. Hurá. Perfektní kyselica, smažák a dvě koly. Při tom si s úsměvem vzpomínám, že při Race Through Slovakia jsem tady byl v podobný čas při průjezdu povinného parkouru Beskydy.

Méně se usmívám, když ve světle okolo projíždějícího auta vidím docela prudký déšť. Néé, já myslel, že už jsme si to odbyli dopoledne. Zkoumám radar. Procházející vlna se tady tak divně točí a ještě minimálně půl hodiny mi dopřeje. A hodinu za ni jde další, ještě větší. Co jsem komu udělal?

O pět minut protáhnu dopíjení druhé koly, ale pak už se nedá svítit a musím do deště. Aspoň cesta po hlavní silnici na Valašské Meziříčí a dál směrem na Vsetín ubíhá docela svižně a průběžně i přestalo pršet. Než ale oschne, je tu druhá vlna. Akorát když uhýbám na vedlejší silnici do Ratiboře a přilehlých kopců.

Déšť je dost nepříjemný a do toho pěkná zima. Proč já tohle dělám? Jediné, co mě drží při životě je myšlenka na Zlín a nějakou nonstop benzínku… Po hodně mokrém a zmrzlém sjezdu jsem konečně ve městě. Mám pocit, že se všechny benzínky raději někam schovaly. Ale pak se objeví vytoužená Shellka. Dávám velké kafe a bagetu. Těším se, jak si ji v klidu v teple vychutnám, ale prodavačka mě nekompromisně vyhošťuje do mrazu. No aspoň se tady dlouho nezdržím…

Déšť už naštěstí ustal, cesty začínají pomalu osychat a tady v nížině není ani až TAKOVÁ kosa. Ale teplo tedy taky určitě ne.

V Otrokovicích dělám dobré rozhodnutí – původní plán byl jet po Moravské stezce podle řeky. Ta je moc hezká, tady je asi i všude asfalt, ale úplně to není optimalizované pro plynulou rychlou jízdou. Kor za tmy. Hlavní silnice mi asi ušetřila i nějaký 1-2 kilometry, ale hlavně umožnila pohodovou plynou jízdu 30 km/h až k Uherskému Hradišti. Tam už mě zase čekají poněkud menší a hlavně kopcovitější silničky do Kyjova a dál k Břeclavi. Tam už to jede trochu pomaleji, ale stále se to dá. Břeclav lehce míjím a o půl čtvrté jsem v Hlohovci. CP2 hotovo!

Odtud se promotat po malé cestě kolem rybníku Nesyt, a pak už po hlavní na Mikulov. Tady si neprozřetelně přidám kopec do centra města. Jinak by to přece byla rovinatá nuda.

Sice je pořád celkem brzká hodina, ale provoz na hlavní silnici to nijak neumenšuje a místy je to dost nepříjemné. Alespoň malý refresh na benzínce.

Ještě to doklepat kousek v brutálním provozu do Pohořelic. Tady se konečně odpojuji a pro změnu mě čekají kopce. A do toho fučí proti. Vůbec to nejede a mám dost, ale nějak se hecuji a pokračuji pomaličku povětšinou vzhůru na vycházejícím sluníčku. Ale do toho je samozřejmě pořád pěkná kosa. Tady někde ještě na trackeru koukám, že Láďa je kousek za mnou. Tak tedy jedeme!

Až před devátou se konečně docaprtám do Vídně. Tedy do té kousek od Velkého Meziříčí, kde je CP3. Hurá!

Proti větru a kopcům do Temešváru

Z Vídně sjíždím do Velkého Meziříčí na snídani. Plánuji nějaké malé pekařství, ale nic takového nemůžu najít, tak musí posloužit Billa. Sice to sežere víc času, ale energie je potřeba.

Při snídani zapínám telefon a koukám zase na tracking. Překvapí mě, že náskok narostl a následně zjišťuji ze zpráv ve skupině, že Láďovi praskl ráfek a balí to. Mrzí mě to za něj. Zároveň opadá energie, která mě hnala vpřed. Snídaňovou pauzu tak protahuji a vyjíždím potom dosti líně.

Cesta je kopcovitá a do toho nepříjemný protivítr. Nadstandardní průměrná rychlost ze včerejška jde rychle dolů. Nějakých 30 kilometrů do Jihlavy trvá nekonečně dlouho. A z Jihlavy zase do kopce. To už je docela teplo a zrovna i svítí sluníčko. Nad městem toho využívám k powernapu – ustelu si na louce – pohodit kolo, zout boty, nastavit budík na za pět minut lehnout a… neusnout. Čtyři a půl minuty ležím, pak vstanu, vypnu budík a pokračuji dál. I to krátké poležení dodá trochu energie do dalšího boje s větrem a kopci.

Nejkratší cesta odtud vedla po hlavní silnici přes Pelhřimov na Tábor. Ta mi ale přišla až extrémně hlavní a nebezpečná a zvolil jsem maličko delší jižní trasu přes Horní Cerekev, Kaminici nad Lipou a Soběslav. Rozdíl ve vzdálenosti asi není veliká, ale ty kopce tady jsou brutální a mám toho opravdu dost. V Kamenici smutně pozoruji oblíbený pivovar. Jaká by to byla pohoda tady sednout, dát dvě-tři pivka, něco dobrého…

Místo toho řeším problém, který mě dost otravuje už od včerejška. Pálení žáhy. Začíná to nenápadně – krknete, kyselo se vám vyvalí zpět do krku. A pak se to zopakuje, a pak znova až to začíná být nesnesitelné. Na RTSK jsem si tím prošel snad tak hluboko, jak to jen šlo a teď to hodně rychle směřuje podobným směrem. Snažím se vymyslet co s tím. V neděli odpoledne na jihočeském venkově lékárnu asi opravdu neseženu. Ale Vietnamce ano! A ten má jedlou sodu. 2-3 gramy rozpuštěné ve vodě prý chvilkově uleví, ale neměly by se aplikovat víc než jednou denně. Mám 50 gramový pytlík. Nasypu něco do lahve vody, protřepu, nemíchám, vypiju. A za chvíli se to fakt zlepší!

O něco později zastavuji na gyros. To nebyl dobrý nápad. Maso je kořeněné a vyklidněnou žáhu zase rychle rozohní. Nezbývá, než aplikovat další dávku sody, která situaci zase trochu uklidní, ale úplně dobré to určitě není.

Malé silničky nahoru a dolů. Alespoň počasí je docela hezké. Teplý podvečer a hezká krytá zastávka uprostřed ničeho mě láká k dalšímu pokusu o powernap. Budík tady nastavuji na za patnáct minut, uléhám a… Zvoní budík. Nějaká únava už se nashromáždila a tělo už si o ten odpočinek říká. Tak dostalo 15 minut a věřím, že to bylo dost.

Napojuji se na hlavní silnici Tábor – Písek a po půl sedmé přijíždím do Temešváru. CP4 dobyto! Pro mou krátkou trasu to znamená poslední CP a teď už zbývá „jen“ nějakých 230 km do cíle. Ale vím, že to bude ještě dlouhé.

Druhá noční šichta

V Temešváru jsem se otočil a směřuji po hlavní zpět. Žáha mezitím začala být opět dost nepříjemná. Zastavuji na benzínce. Dávám tabulku čokolády a v půllitru vody rozpouštím další dávku sody. Už povážlivě ubývá. Ale hlavně že po chvíli opravdu zase pomůže.

Směřuji k Táboru. Vítr najednou buď ustal nebo i lehce vane do zad. I kopce jsou tady mnohem jezdivější. Žádné deseti a víceprocentní stoupáky. Prostě se pořád dá jet. V Táboře plánuji večeři. To bych si ovšem nesměl naplánovat trasu po obchvatu. Pořád doufám, že se objeví nějaká restauračka u cesty. Ale pak už vidím, že už směřuji definitivně dopryč…

V mapách rychle ověřuji, že nejbližší teoretická šance je v 20 km vzdálené Mladé Vožici. Bude tam v devět večer něco fungovat? Uvidíme, teď hlavně musím makat, abych tam byl co nejdřív!

Už se dost smráká a také ochlazuje. Zároveň bych potřeboval vyměnit baterky ve světle, které má po včerejší noci dost. Už zase jsem na menší a kopcovitější silničce. O to víc makám.

Přesně v devět jsem ve Vožici u hospody. Opírám kolo a valím dovnitř. „Dostanu ještě něco k jídlu?“ – „Je devět, už maximálně utopence nebo nakládaný hermelín.“ S radostí si objednám alespoň ten hermelín a horký čaj a jdu si vzít věci z kola. Když se vrátím, mám na stole utopence. Ptám se, jestli ty hermelíny už došly. Ne, jen to pomotali. Nevadí, nechám si donést i ten, dva chody nejsou na škodu.

Měním baterky, ověřuji na trackingu, že není kam se hnát. Mám už docela slušný náskok. Navíc mě čeká náročný kopcovitý úsek přes Sázavu. Vůbec se mi tam nechce. V hospodě nakonec strávím alespoň třičtvrtě hodiny.

Následující úsek je opravdu náročný. Malé, většinou rozbité silničky. A pořád do kopce. A pak prudce nepříjemnými zatáčkami dolů. A tak pořád dokola. Žádná rovinka, odpočinek. Je to nekonečné.

Potom konečně křížení dálnice. Za ní další kopec a sjezd do Zruči nad Sázavou. Je mi jasné, že odtud to bude zase do kopce. Ale za ním je ještě jeden další. Pak konečně následuje dlouhý mírný sjezd do Kutné Hory. Tu jsem si nastavil jako jakýsi přechod do „domácího prostředí“.

Navíc tu nečekaně narazím na nonstop benzínku. Vůbec se nebráním. Velké kafe a pořádný párek v rohlíku. To zase podráždí žáhu. Tak zadělávám sodu do bidonu a odteď si sodu dávkuji po hltech. Někdy to pomůže, někdy ne.

Týnec nad Labem. Zase trošku kopečky, ale už takové přátelštější, než ty brutální kolem Sázavy. Chlumec nad Cidlinou. Do Hradce by to odtud bylo coby kamenem, ale cíl je bohužel zpátky v Žacléři. Tak tedy jedeme. Nový Bydžov. Hořice.

Nestihnutý dojezd

Tady už jsem opravdu skoro doma. A proto jsem si cestu automaticky navolil po známých cestách – přes Miletín do Dvora Králové a nahoru do Trutnova. Jak jednoduše to zní a kolikrát už jsem tu jel. Nojo, ale to nebylo po 900 kilometrech. Ta cesta je fakt kopcovitá a už to dost bolí. A když po páté vyrážím ze Dvora nahoru na Kocbeře uvědomuji si, že je pondělí ráno. A na hlavní silnici je to znát opravdu hodně. Kor když se v Kocbeřích napojím na úplně hlavní, který je tu dost úzká, zato plná náklaďáků. Proč jsem nejel jinudy?

Pomalu se loučím i s cílem který jsem si v noci maloval – dát do 7 hodin, tedy pod 46 hodin. Konečně sjezd do Trutnova. Nekonečný průjezd města až k odbočce na Žacléř. Zbývá nějakých 40 minut, ale vím, že teď už to fakt rychle nepůjde. Tenhle kopec už fakt bolí.

Na Stachelbergu (rozhledna na kopci kousek před Žacléří) podle domluvy volám Alešovi, aby na mě počkal v cíli. Zbývá nějakých 10 minut a já si nejsem jist, jak daleko je to do cíle, který je kus za centrem. Nevadí. Zkusím to stihnout. Ten poslední kopeček do města doslova vyletím. Na náměstí po šipce v navigaci uhýbám ulicí nahoru do kopce. Makám dál. Pak už se to svažuje. Odbočka doprava a dalších 200 metrů. „Dojeli jste do cíle“ hlásí navigace. Proč tu ale nikdo není?! Beru telefon. Je 6:58. Volám Aleše. Říká mi adresu cíle. Házím to do map. Sakra. O 150 metrů dál. Dojíždím v 7:01. Je to ve výsledku úplně jedno, jen v tu chvíli mě trochu mrzí, že jsem tu výzvu nesplnil. Ale to se velmi brzy rozplyne.

Hotovo

V cíli

Vítáme se s Alešem. Pořídíme několik dojezdových fotek, předává mi finišerské triko (speciální pro vítěze!), krásný krasohled, medaile…

V zázemí je sprcha, nějaké pochutiny a teplo na příjemný odpočinek. Navíc mi Aleš donesl parádní koláč. Prostě idylka!

Chvíli příjemně poklábosíme, Aleš se vydává do práce a já do sprchy a do spacáku. Dám si dvě hodinky zaslouženého spánku, abych mohl trochu fungovat. Dorazím výborný koláč a vyrazím do víru velkoměsta… Ehm Žacleře. Najdu tu krásnou restauraci U Medvěda, kde dávám oběd a pivko. Stále dost citlivá žáha mi to trochu komplikuje, ale poperu se s tím. Potom ještě zajedu na náměstí do cukrárny (kde bylo předstartovní zázemí). V pátek jsem říkal, že když dojedu v rozumném čase, stavím se tu na dortík. Tak to plním. Chlapík z cukrárny je moc fajn a příjemně pokecáme. Pak přijde ještě Aleš. Mrzí mě, že se tu nedočkám dalších závodníků, ale do večera se mi tu opravdu čekat nechce.

18 kilometrů domů docela (dost) bolí. To, co jsem v pátek jel 34 minut mi teď zabere 54 minut. Ale zvládnu to a můžu si dopřát dalšího šlofíka, pořádnou večeři, pivko… Stálo to za to!

Dojmy

Hlavním cílem závodu pro mě bylo jej v pořádku dokončit, což se podařilo. Dalším příjemným bonusem bylo vítězství. Když nepočítám spíše výzvu než závod Bratislava – Monte Zoncolan, tak to byl vlastně první závod, který jsem vyhrál, a to se počítá!

Co mě překvapilo, byla obtížnost trasy. Podle plánů na mapy.cz to mělo být něco přes 7000 metrů převýšení. Reálná čísla přesáhla 9000. A do toho nepříjemné podmínky jako déšť, vítr (i když ten byl částečně i do zad) a pořádná kosa. Tím spíš mě těší i čas, který se málem podařilo srazit pod 46 hodin.

No a ten pocit, že teď si to pivo a dobré jídlo fakt zasloužím, to za to prostě stojí, věřte mi!

A ještě jednou velký dík organizátorovi za skvělou akci, bylo to supe!

Srovnání s Race Through Slovakia 2024

Loňský závod Race Through Slovakia měl hodně podobné parametry, a proto mi přišlo zajímavé ty akce porovnat. Na základě následující tabulky jsem rozmýšlel, proč jsem byl na Slovensku rychlejší.

	Race Through Slovakia 2024	Okolo Republiky 2025
Vzdálenost	958 km	943 km
Převýšení	11634 m	9239 m
Terénní vložky	ano	ne
Čas v cíli	45:48:11	46:02:91
Pořadí	4.	1.
Čistý čas jízdy	40:40:29	39:34:58
Průměrná rychlost pohybu	23,6 km/h	23,8 km/h

V tabulce jsem řešení nenašel, ale myslím, že velkou roli sehrál fakt, že na Republice zhruba od poloviny závodu, kdy odstoupil Láďa, trochu opadl závodní duch – když kolem vás nejsou další lidé, tak se ta motivace zmáčknout se víc hledá tíž a je jednodušší si prodloužit pauzy.

Dalším faktorem, který mě napadl bylo, že tady jsem především druhou noc měl plno nepřehledných sjezdů po rozbitých cestách, kde jsem jel raději dost opatrněji.

No a nebo už jsem prostě starší a nevýkonnější.

záznam na Stravě