kdy: 6.-10.8.2025
vzdálenost: 910 km, 13222 m+
čas na kole: 41 h 36 m
trasa: Innsbruck – Imst – Pillerhohe – Nauders – Passo Resia – Ponte Stelvio – Passo Stelvio – Bormio – Ponte di Legno – Bergamo – Sotto il Monte Giovanni XXIII – Erba – Como – Varese – Sesto Calende – Biella – Aosta – Col du Petit St Bernard – Bourg-Saint-Maurice – Cormet de Roselend – Beaufort – Albertville – Ugine – Annecy – Col des Pitons – Geneve
Co proč, kam a jak?
Po nepovedeném závodu Three Peaks Bike Race a naopak velmi povedeném výletu z Florencie se mi po týdnu práce najednou objevil další volný týden a k tomu od středy krásná předpověď počasí. No to by byla hanba nevyužít!
Pondělí a úterý ještě potřebuji zařizovat věci v Hradci, ale pak už je čas vyrazit! Do poslední chvíle zvažuji dvě varianty – východní Slovensko a kousek Ukrajiny, a nebo pro veliký úspěch ještě jednou vyrazit do Alp.
Druhá varianta nakonec vítězí a já si i vzhledem k logistickým možnostem plánuji trasu z Innsbrucku do italských Alp a po jejich jižním úbočí dále na západ až do Francie s cílem v Ženevě.
Když trasu zkusmo v mapách naklikám, koukám na vzdálenost, převýšení, čas, který mám a své nohy, skoro mám pocit, jestli jsem nepřestřelil, ale utéct se dá vždy a kdo se bojí… však víte jak se to říká s tou síní…
Cesta na start aneb dříve kvůli zpoždění
Jak jsem vše plánoval na poslední chvíli, až mě překvapilo, jak jsem v pohodě sehnal na úterní večer přímý bus Praha – Innsbruck. V úterý ráno ještě pro jistotu mrknu na jízdenku a… sakra! Koupil jsem jízdenku na termín o týden později.
Čachruji se změnou termínu. Ten dnešní bus už je plný. Nakonec ale najdu variantu, když pojedu o dvě hodiny později a přestoupím v Mnichově. Jedinou nevýhodou je, že nebudu v Innsbrucku v pět ráno, ale až v deset. Takže skoro o půl dne času méně… Ale to se podá! A ještě jsem ušetřil 70 korun za levnější jízdenku!
Večer před odjezdem v Praze ještě příjemně trávím s kámoškou – čerstvou nadšenou cyklistkou – Kájou. Místo sáhodlouhého čekání tak mám co dělat, abych autobus stihl.
Cesta do Mnichova je bez problémů – nosiče na kola jsou, mám příjemnou dvousedačku, co víc si přát… Snad jen nedostat zprávu, že bus z Mnichova bude o dvě hodiny opožděn. Přijet ve 12 už by bylo docela nepříjemné. Zkouším možnost přebookování, ale pro část přestupní trasy to přes systém nejde. To už přijíždím do Mnichova. O 5 minut před plánovaným příjezdem.
Odeberu kolo a vyběhnu ke kanceláři Flixbusu. Ještě hodinu zavřeno. Přes aplikaci se dostanu k chatbotu, který mě následně přepne na asi-živého i když ne moc schopného operátora. Během půl hodiny se nám ale skutečně provést přebookování na bus, který odjíždí ještě o půl hodiny dřív, než ten plánovaně ten původní. Heuréka! A ještě stihnu narychlo v pekařství nabrat snídani na cestu.
Vážně se mi téměř načas daří naložit se do italského busu, který, světe div se, má i nosiče na kola. A jedeme přímo do Innsbrucku, kde jsme fakt o hodinu dříve, než tam měl být původní spoj, paráda!
Den 1 – Pod Stelvio
Lehce po deváté tak opravdu vyrážím! Počasí ideální, trochu problém vymotat se z centra Innsbrucku, ale jakmile jsem na cyklostezce podle Innu, už to jede krásně. Ani nevnímám, že jedu proti proudu a kilometry ubývají, i když z cyklostezky přejedu na silnice.
V Imstu plánuji nějakou sváču, ale místo toho míjím jen okrajovou část a vydávám se od řeky pěkně do kopce. Nu což, snídaně byla vydatná, musím ještě chvíli vydržet.
V jednom místě za mnou startuje nadupaný týpek na ultralehké silničce. Když mě předjíždí, chce mě trochu potlačit. S díky odmítám, já jen za své. Když se blížím vrcholu, fičí už proti mně a volá povzbuzující hlášky.
Na vršku jsou krásné výhledy dolů na Inn, který udělal serpentýnu přes Landeck, kterou jsem si přes kopec zkrátil. Moc hezké! Potom mě překvapí ještě další lehké stoupání, ale nejde o nic hrozného.
Sjezd stojí za to, krása! Dole zastavuji v pekařství, kde dávám postupně dvě minipizzy a pivko. Trochu nabourá morál, ale je to celkem po rovince. Chvíli. Než vjedu na chvíli do Švýcarska a cesta začíná stoupat vzhůru.
Po překročení řeky a hranice zpět do Rakouska začíná hlavní stoupání do Nauders. Ale uteče to rychle a já jsem v centru, které si dobře pamatuju ze zimy.
Z Nauders ještě kousek nahoru a jsem na Resia passu u stejnojmenného jezera. Tady dávám zasloužený oběd a pivko. Poté jsem trochu líný na houpavé cyklostezce po pravé straně jezera, ale pak už to vede opravdu dolů. Když se na posledních kilometrech před Pratem cesta narovnává, pouští se do mě poměrně silný a nepříjemný protivítr. Fujtajx.
V Prato allo Stelvio už opravdu nemám kam spěchat. Je lehce po páté a dnes určitě nemám ambice stoupat do sedla, kde navíc dnes ještě možná prší. Zároveň nemám jistotu, že někde výš ještě seženu něco k jídlu. Tak v klidu posedím u kašny a před půl šestou se přesunu do pizzerky, kde dávám pořádnou zaslouženou večeři.
A potom už jen zlehounka vyrazím odkrojit pár výškových metrů ze zítřejší porce. Urazím asi 300 výškových metrů do vesničky Gomagoi, kde si vytipovávám několik potenciálních nocležišť – terasa před infocentrem, malé dětské hřiště hned pod silnicí, kostelík a opuštěné skladiště. To poslední nakonec vítězí.
Je ale ještě brzy, a tak ještě v pohodě v místním baru dávám jedno pivko. Potom se už přesunu do zaprášeného (až později zjišťuji jak moc zaprášeného) skladu, kde si ustelu a odeberu se na kutě.
Za první, lehce kratší, den 164 km a 2500 m+.
Den 2 – Mlžná sedla
Ráno mě překvapí, že není až taková zima. No a je to pěkně do kopečka, takže se zahřát není problém. Naštěstí to není až tak prudké (když si člověk vzpomene třeba na Zoncolan, najednou mu skoro všechno přijde docela v pohodě), tak to docela jde.
Jak stoupám výše a výše, ukazuje se sluníčko, ale zároveň vidím, že z doliny za mnou stoupá docela hustá oblačnost. Je to hezký motivátor zbytečně nezastavovat a šlapat. Po půl osmé mám za sebou poslední z několika desítek serpentýn a Passo Stelvio (2758) je tu.
Mraky to nestihly, ale už se blíží. Výhledy jsou krásné, jen bohužel už mám skrytou velkou část oné pověstné motanice, kterou jsem právě projel. Vyjedu ještě o kousek výše a užívám si i pohled na sedlo „shora“.
Nějaké Caféčko už vypadá otevřeně, ale když vidím blížící se oblačnost, raději rychle vyrazím dolů. Bohužel rychle zjišťuji, že oblačnost, či spíše hodně hustá mlha, jde i z druhé strany a velmi brzy se do ní ponořím.
Viditelnost mizerná a hlavně teplota prudce klesá. Aspoň provozu tu zatím moc není, ale o úplně příjemnou záležitost nejde. Dole v Bormiu jsem pěkně vymrzlý. Ale kávička a snídaně na slunné terásce to docela napraví.
No a z Bormia zase hezky nahoru. Stoupání na sedlo Passo Gavia (2652) naštěstí také není extra prudké, ale taky docela kousne. Je to pěkně po sluníčku, hezké výhledy… Před půl dvanáctou jsem nahoře. Mám za sebou zatím jen 65 km, ale skoro 3 výškové kilometry. To je docela slušný poměr.
Těším se na krásný sjezd, ale ten se mi zase nedostává – mlha si mě zase našla a místy je ještě hustší než na Stelviu. Do toho je silnička velmi úzká a míra provozu dost stoupla. Když se potkají dvě auta, je z toho občas poměrně komplikované vyhýbání, takže o plynulosti sjezdu se moc nedá mluvit. Ale aspoň v nižší poloze vyjedu z mlhy a je i občas něco vidět.
Dole v Ponte di Legno dávám pořádnou pizzu a dvě pivka a rozmýšlím, co dál. Původní plán byl pokračovat celkem kopcovitou cestou na Sondrio a za ním by mě čekalo sedlo San Marco. Zase skoro 2000 metrů.
Nevím, jestli tomu pomohla ta pivka, ale nakonec se rozhoduji vyrazit raději dál z kopce podle řeky k jezeru Lago d´Iseo a dál na Bergamo. „Odměnou“ mi je velmi svižný protivítr. Přece to nebude asi po rovině tak lehké.
Je mi jasné, že dole je mnohem větší pravděpodobnost výskytu komárů, a tak se rozhoduji, že dnes strávím noc pod střechou. V rozumných mezích není nabídka příliš široká, ale nakonec najdu sympatické ubytování v městečku Sotto il Monte Giovanni. Asi 20 km za Bergamem.
Průjezd městem je vcelku bolestivý, ale zvládne se. Ubytování je opravdu moc fajn, dopřeju si i parádní večeři a celkově si večer užiju.
Druhý den nakonec 220 km a 3300 m+ (od Gavie už těch kopců opravdu moc nebylo).
Den 3 – Podalpím
Třetí den podle profilu vypadal jako docela nížina, ale o rovinu rozhodně nešlo a krásné kopce okolo mě také ani chvilku neopustily. Co mě také moc neopustilo byl alespoň v první části hustý provoz, úzké a často dost rozbité silnice. Co jiného ale čekat, když člověk vlastně objíždí velkoměsto Miláno.
Cestu ale zpestřuje hned několik pěkných jezer, která míjím včetně známého Lago Como. Od toho mě mapy.cz posílají krásnou zkratkou po brutální stojce a místy i docela offroadem. Aspoň si chvíli odpočinu od hustého provozu.
Když přejíždím řeku Fiume Sesia, provoz už je rozumnější, zato kopců ještě přibývá a dostávám se celkem do venkovského kraje. V městečku Valle Mosso dávám parádní oběd – super špagety s výbornou omáčkou, hromadou chleba, čtvrtlitránek domácího vína, konev vody a to vše za 10€.
Potom se ještě přehoupnout přese dva výraznější kopečky a už prudce sjíždím do údolí Aosta valley. Tady mě naprosto uchvátí parádní výhledy na úžasné kopce okolo. A co mě také uchvátí je vítr v zádech! Sice jedu proti proudu řeky (Dora Baltea), ale přijde mi, že to jede úplně samo. Nečekaně tak před sedmou dojíždím až 60 km do Aosty – hlavního města údolí.
Tady dávám pizzu a dvě sklenky vínka a rozmýšlím, kde složit hlavu. Chtěl bych dnes spát venku, ale mám strach z komárů, takže by to chtělo někam nahoru. Pokračovat dál po trase mi úplně nedává moc smysl – jednak je to ještě dost dlouho mírně podle řeky a hlavně po hlavní silnici a já bych raději něco klidnějšího.
Místo toho tedy nakonec zamířím na sever směrem k sedlu Velkého Bernarda a následně uhnu směrem na Bionaz. Přede mnou úžasný výhled. Nejprve si myslím, že to je Mont Blanc až později si uvědomím, že to je Grand Combin. A na druhé straně kopce kolem Monte Emilius.
Najdu parádní přístřešek (který má sice děravou střechu, ale pršet nebude, tak co) s výhledem na obě strany. Než se začne stmívat, dám ještě v nedalekém baru jedno pivko na dobrou noc. Když se vrátím k přístřešku, probíhá okolo veliká liška. Po posledních zkušenostech z Dolomit (kde se mě jedna pokoušela sežrat ze spacáku) mě to úplně netěší, ale tahle se naštěstí chová dost přirozeně, a když mě zmerčí, rychle mění směr a utíká pryč.
Nevím, jestli za to může pivo a víno, liška, ale nejspíš pálící úplněk – v noci se téměř nevyspím a ráno si připadám docela praštěně.
Třetí den 265 km a 3250 m+.
Den 4 – Hup do Francie
Ranní sjezd zpět do Aosty mi docela pomůže oklepat se z nevyspání. I cesta dál proti proudu řeky do mírného kopce je celkem v pohodě a k tomu krásné výhledy na kopce ozářené ranním sluncem. A přímo přede mnou se skví tentokrát už opravdu snad ten pravý Mont Blanc. Nádherný pohled!
Těsně před Courmayerem opouštím údolí a serpentinami stoupám do horského městečka La Thuile. Tam si dopřeju příjemnou snídani. Kupodivu ani další stoupání není nijak hrozné, skoro bych řekl jezdivé. Po půl desáté jsem v sedle – Col du Petit Saint Bernard (2188). Vstup do Francie hlídaný pořádným Bernardem. Užívám si krásných výhledů, sluníčka a vylepším to ještě jedním točeným Bernardem – speciálním lokálním pivkem (které nemá nic společného s Humpolcem).
Sjezd do Bourg Saint Maurice je dlouhý a krásný. Jen dává tušit, že dole bude trochu peklíčko. A to opravdu je – opravdu pořádný hic. V BioCoopu pořizuji pořádný bioquiche a biodžus, které konzumuji na lavičce ve stínu stromu před obchodem. Nejraději bych si tu rovnou ustlal. Nevyspalost ze špatné noci a vedro mě vcelku snímají.
Nakonec se přeci jen vykopu superpomalým tempem vyrazit směrem k dalšímu vrcholu s tím, že si nejspíš na prvním pěkném stinném místě ustelu. Místo toho se nakonec ale přeci jen docela rozjedu a před půl druhou jsem v sedle Cormet de Roselend (1968). Tady nahoře je o dost příjemněji, i když také celkem vedro.
Další hezký sjezd do městečka Beaufort. Tady zase docela extra hic. Chladím se u kašny, kde si i přeperu dres, který pak krásně chladí, než za pár chvil uschne.
Rozmýšlím, co dál. Původně bylo v plánu pokračovat přes poměrně malý, ale o to strmější kopec do Annecy. Zároveň bych ale dnes chtěl zase nocovat někde pod střechou a kolem Annecy je nejlevnější ubytování přes 100 €, což je tam nějak mimo můj rozpočet. Navíc by to pak už bylo do Ženevy až moc blízko. A tak hledám okolo a najdu hostel se super recenzemi v Albertville – 20 km po proudu řeky. To zní jako ideální plán pro dnešek. Jen mají check-in až od 17, takže musím ještě nějaký čas zabít u pivka tady v Beafortu a pak koupáním v řece cestou. Dá se to vydržet.
Ubytko je super a ve městě najdu i fajn burgrárnu, kde doplním kalorie a padnou ještě další dvě pivka.
Čtvrtý den nakonec jen 150 km a 2800 m+.
Den 5 – Dojezd na bus
Ráno nikam nespěchám a dopřeju si na hostelu pořádnou snídani. Myslím, že jsem jeden z hodně mála, komu se těch investovaných 14 € opravdu vyplatilo. Naštěstí mě čeká jen pohodová cyklostezka podle řeky. Větší kopec bych po té snídani asi nedal.
Cyklostezka naprosto parádně splňuje požadavky na relaxační den – krásný povrch, mírně do kopce, a pak z kopce mezi vesničkami s krásnými kopci všude okolo. Takhle to je vlastně 50 km až do Annecy. Jen posledních 20 km podle jezera je už na cyklostezce poměrně rušno. Kdo by se divil o slunné neděli dopoledne poblíž turistického centra. Ale kultura na stezce je tu úplně jiná než u nás, a tak se většinou v pohodě míjíme jak s běžci, cykloturisty tak i s více sportovně laděnými jezdci. Před Annecy už naštěstí je mimo cyklostezku i stezka pro pěší a běžce.
V Annecy je to trochu jak na Václaváku, ale všechno tak nějak v poklidu a pohodě. Chvíli posedím na lavičce s výhledem na kopce za jezerem.
Potom už přes město a po malých silničkách stoupat nad něj. Ačkoliv už je po desáté naštěstí ještě stále není tak strašlivé vedro. Užívám si zastávku na svém oblíbeném místě „u dvou mostů“, kde jsem několikrát i přespával.
A o kousek dál opouštím přímou trasu a vydávám se k bonusu, který jsem si pro dnešek vybral. Grand Piton. Jde o kopec přímo nad Ženevou, ale ještě na francouzské straně. Na vrcholu kopce je zajímavá věž z 19. století. Bál jsem se, že kopec bude hodně výživný, ale nakonec je dost jezdivý, po krásné malé silničce, která je celkem bez provozu a z velké části vede lesem, takže není ani takové vedro.
Nahoře se rozhodnu si kolo donést 300 metrů od parkoviště k věži. Opravdu to není dál, jen jsem netušil, že to je celkem do kopce trailem po velkých šutrech, tak se to trochu pronese, ale aspoň to mám zpestřené.
Když si užiju výhledy, sjedu 4 km do sedla Col de la Croisette, kde jsou dvě restaurace. První má plno a druhá… taky. Prý jen jeden volný stůl na plném slunci. Vysmátý francouzský cyklista Seb mě zve k jeho stolu ve stínu. Neumí moc anglicky, ale parádně pokecáme a je s ním fakt sranda. Nakonec mě ještě zve na JET 27, což je taková místní zelená. Sjezd musí být veselý!
Seb mě přesvědčil, že pokračovat po hřebeni určitě stojí za to. Je to zase ještě nějakých 150 metrů nahoru, ale přitom krásné výhledy na obě strany, parádní budhistický klášter a hodně strmá lanovka dolů do Ženevy. A pak pořádný sjezd! Jsem ještě ve Francii, tak je silnice občas trochu rozbitá, což ve vyšší rychlosti není úplně příjemné, ale aspoň je trochu adrenalinu.
A dole žhavé peklo. Ale naštěstí už to je jen nějakých 10 kilometrů po rovince. Po čtvrté hodině jsem na Place Dorciere, odkud mi za 4 hodiny pojede autobus.
Pátý den už jen 110 km a 1300 m+.
Cesta domů
Horký večer v Ženevě strávím malou projížďkou po centru, relaxem v parku a potom vydatnou večeří a pivkem v thajské restauraci. Přitom sleduji vývoj zpoždění mého autobusu. Ta se chvíli dostane na 85 minut, ale pak naštěstí začne zase docela klesat a nakonec přijede bus asi jen o 30 minut později.
Co mě ale vůbec nepotěší je, že nemá nosiče na kola, takže to směřuje do kufru, kde už navíc jedno kolo je. Cestou se ještě kolo vymění za jiné, takže mám na zastávkách postaráno o zábavu, když dohlížím na to, aby kola byla umístěna co nejbezpečněji. Dobrý pocit z toho určitě nemám, ale nakonec naštěstí kolo dorazí bez poškození a autobus jen s 20minutovým zpožděním, takže jsem ve výsledku před polednem v Hradci.
Shrnutí
Výlet plánovaný hodně na poslední chvíli se myslím podařil naprosto na výbornou. Ideální podmínky i trasa. Plno krásných chvil. Občas jsem si docela hrábnul ale užil jsem si i zasloužený relax a také gastro, pivní a vinné zážitky. Tak kam příště?
Napsat komentář