Three Peaks Bike Race 2025

trasa: Vídeň – úvodní parkour do Mariazelu – Monte Zoncolan – Feldberg – Colle de la Finestre – závěřečný parcour do Nice

DNF

ujeto: 950 km / 11500 m+

web: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace

výsledky: https://dotwatcher.cc/results/2025/three-peaks-bike-race-2025

Před závodem

Před letošním ročníkem se postupně objevovalo více potenciálních problémů. Nejprve jsem si ve Francii rozpůlil kolo. Vzápětí jsem si zmasakroval kotník. V Krkonoších jsem si pak na kole ustlal v keřících a narazil si záda. Když se zdálo, že už by se mohly lepšit, tak jsem na Malofatranské 50 při ověřování, že s kotníkem se běhat ultratraily zatím fakt nedají, stihnul zaplachtit z cesty a narazit znovu záda a jako bonus loket, který nešel narovnat. To bylo týden před startem. Zbývalo už jen v Krkonoších na bajku ověřit, že loket i záda hlavně v kopcích fakt dost bolí. Na zádech se zase nedá ležet a na bolavém lokti taky ne. Ještě že mi zbyl pravý bok…

Co mě naopak žene vpřed je domluva, že akcí podpořím charitativní projekt Domestici.cz a se závodem pojede sbírka na podporu paliativní péče v České republice.

Další hezkou motivací bylo, že letos jede také kámoš Michal Hampl se synkem Ondrou, a co by bylo hezčího, než v Nice společně oslavit úspěšný finiš.

Cestu do Vídně mi lehce zkomplikoval páteční black-out, který na několik hodin zmrazil všechny vlaky směřující z Prahy. Operativně jsem zvolil jiný vlak do Brna a Břeclavi, a kdyby Rakušáci nezrušili jeden vlak, byl bych v cíli asi jen o hodinu později oproti plánu. Takhle to byly hodiny dvě, ale prezenčku jsem stále v pohodě stihl. Potom jsem se ještě potkal na chvíli pokecu s Michalem a Ondrou. Nocleh u kamaráda Kuby je taková krásná tradice patřící k TPBR. Pivko, pizza, moc fajn pokec. A ráno parádní snídaně. Díky Kubo!

Vzhledem ke všem předzávodním komplikacím mám nulové ambice a tedy ani žádné nervy. V tomhle značka ideál. Zajedu ještě na sváču do oblíbené kavárny Velobis kousek od startu v Schoenbrunu. Tady se na chvilku potkáváme i s Hamplíky.

První a druhý den

12:00 a startuji s jednou z posledních vln (startuje se co 10 minut asi od 11 do 12:20). 135 km úvodního parkouru je moc pěkných (a taky dost kopcovitých), i když napotřetí už se to trochu zajídá. Ale jinak by to byl zase Semmering, kde jsem byl ještě vícekrát, takže dobré.

Je celkem teplo, ale to už je tady taky taková tradice. Naštěstí se občas i někde dá doplnit voda.

Před půl šestou jsem v Mariazelu na konci parkouru. Prohodím pár slov s organizátorem Michaelem, a pak zajedu na benzínku na první doplnění energie, a pak hurá dál, ještě přes jeden kopeček, a pak to bude nějakou chvíli zase jen víceméně dolů a po rovině. Naplňuje se předpověď, oblohu začínají halit mraky a začíná být jasné, že jedeme do pěkné sloty.

Ve čtvrt na devět už za celkem slušného deštíku jsem v Leobenu v McDonaldu. Dávám klasické meníčko a přitom zkoumám radar. Vypadá to, na pěkně silnou vlnu. Tak nespěchám a dávám ještě kafe a zrmzku. Nakonec jsem tu skoro hodinu a podle radaru prudká vlna ještě stále neprošla. Déle ale už čekat nehodlám a vyrážím. Střídá se silnější a slabší déšť. První noc je naštěstí odolnost ještě vysoká. A potom dokonce deštík ustoupí úplně.

Příjemně mě překvapují možnosti doplňovat v různých automatech energické zásoby. V jednom takovém samoobslužném bufíku dokonce nabízí pizzu, ale bohužel ovládací panel je asi mimo provoz. Už jsem si dělal chutě.

Trochu mě znejistí, když na trackeru vidím, že na Klagenfurt směřuji skoro jako jediný a ostatní jedou kratší cestou přímo na Villach. No co už…

Nad ránem mám Klagenfurt také za sebou, dopřávám si výživný krpál k Faaker see, abych objel Villach. Už v tomto kopci cítím, že stoupání (hlavně ta prudká) mi tentokrát opravdu nesedí a něco je špatně. Následný výjezd do italského Tarvisia už naštěstí tak hrozný není. Když přejedu sedlo dávám vydatnou snídani a pořádné italské kafe.

Ztratím potom asi 15 minut, když hledám nájezd na cyklostezku, kterou bych objel silniční tunel. Nakonec to vzdávám a stejně zjišťuji, že do tunelu ani není zákaz cyklistů.

Potom ještě na opravovaném mostě vletím docela rychle do obří díry a jako zázrakem z toho vycházím bez újmy jak já tak kolo (jen se mi brutálně zašmodrchá řetěz, který dobrých 10 minut rozmotávám).

Pak už se po hezkém sjezdu zase stoupá. Těsně před desátou jsem v Ovaru. Za 22 hodin mám natočeno 509 km 4700 výškových metrů a průměrnou rychlost pohybu přes 26. Odtud už to půjde jen výrazně z kopce. Tedy spíš naopak právě do kopce.

Vůbec se mi na ten první parkour na Monte Zoncolan nechce, protože bohužel vím, co mě čeká. Posledně při cestě z Bratislavy to bylo takové nějaké pozitivnější. Objednávám v bufetu 2 sendviče, ale nakonec zvládnu jeden. Paní je moc hodná a ten druhý mi ani nepočítá. Ještě jsem zjistil nepříjemnou skutečnost, že Michael neumístil cíl parkouru na vrcholu sedla, ale až 4 km za něj. I tak si ověřuji, že to vychází lépe se potom vrátit stejnou cestou než to objíždět. Zvlášť, když dole, kousek nad Ovarem, nechávám zadní brašnu.

Kopec je příšerný (parametry stoupání jsou 9,5 km / 1150 m+) a mé nohy naprosto odmítají s tímto spolupracovat. Jakmile stoupání jde nad 12%, jdu z kola a tlačím. No a nad 12% je to skoro celý kopec. Alespoň se snažím i při tlačení držet alespoň jakousi minimální vertikální rychlost 600 m / h. Díky tomu předcházím jednoho dalšího tlačícího-trpícího a chvíli se dokonce přibližuji i závodníkovi, který na rozdíl od nás víc jede, než tlačí. Pot mi teče úplně všude. Slunce se sice dávno schovalo za mraky, ale zatím je pořád celkem dusno. Skoro po dvou hodinách nekonečného stoupání mě nahoře zdraví vysmátý Michael. Snažím se v sedle nezdržet dlouho, budu tu ještě jednou.

Sjezd na druhou stranu je podobně prudký a při pomyšlení, že budu muset zpět je nekonečný… Konečně v lyžařském středisku, kde šipečka v navigaci ukazuje otočku. Zkouším kousek víc popojíždět, ale brzy už jsem zase jen u tlačení. Konečně zase nahoře. Ještě pár slov s Michaelem a hurá dolů. Potkávám jednoho závodníka za druhým. Většina tlačí. Asi ve třetině sjezdu začíná poprchat a v polovině začíná celkem průtrž. Nezávidím těm co musí ještě nahoru, ale ani dolů to v tom není moc příjemné.

Jsem zpět v Ovaru a jsem přesvědčen, že jsem dole zvolil jinou cestu a minul keřík, kde jsem odkládal brašnu. Kus se vracím, ale pak mě napadá, že to vlastně bylo pod touhle horní částí městečka. Jsem nerzvózní a hlavně se chci vyhnout tomu, abych se v tom lijáku ještě musel vracet byť jen kousíček do kopce. Asi napotřetí konečně nacházím správný keřík i brašnu. Hurá!

V Ovaru dávám zasloužený oběd a pivo (už jsem si ustálil takový zvyk, že co zdolaný peak, to jedno pivo). Vůbec se mi nechce pokračovat v dešti po docela úzké silnici s proudy vody a aut. V dalším městečku se dokonce rozhodnu to vyřešit půlhodinovým power-napem. Ačkoliv jsem unavenější než bych čekal, usnout se mi nedaří. Záda bolí, na levém boku otravuje loket a na pravém boku mě zase chytá křeč do nohy. Nezbývá než vyrazit dál.

Chvíli prší víc, chvíli míň, ale prší pořád.

Přejíždím sedlo Cima Sappada. Do kopce to bylo i v prudším dešti lepší. Sjezd v potocích vody je celkem očistec. Před sedmou zastavuji na pizzu. Ta mě trochu nakopne a vyrážím zase do deště, ale teď zase nahoru. S přibývající výškou se ochlazuje, ale do kopce to naštěstí ještě jde. Ale už bych chtěl najít nějaké nocležiště, jen nikde nic vhodného. Už dokonce rozmýšlím, že si ustelu pod bagrem. Pak si ale představím, jak lehce by mě tam vyplavila voda stékající po cestě.

Nakonec lehce po deváté hodině a nějaké 2 kilometry před sedlem Monte Croce se jako zázrakem objevuje krásná zastávka. Ideální místo!

Za první dva dny jen 595 km / 7900 m+.

Třetí den

Ještě večer, a pak i v noci projíždí okolo spousta závodníků. Já si vyspávám až do půl druhé. Vyspání není moc kvalitní, ale odpočinek a hlavně zahřátí to určitě bylo. Obléct na žmach mokré ponožky a vlézt do o nic sušších treter je očistec. Aspoň že to je ještě trochu do kopce a dokonce zrovna chvíli neprší.

Noční přejezd sedla Monte Croce (1636 m) si dokonce skoro užívám. Dolů už to je ale zase horší. Jednak je pěkná kosa a hlavně zase začíná docela dost pršet. V Sextenu musím zastavit na zastávce a vlézt si do spacáku, ve kterém se klepu jako osika. Strávím tu téměř hodinu, než najdu odhodlání vyrazit znovu do deště. Od Innichenu cestu komplikuje ještě zákaz použití (jediné) silnice SS49 a já se tak ve tmě musím motat po malých nepřehledných cyklostezkách, které mnohdy ani nejsou ani asfaltové. Smutně koukám na ve 4 hodiny ráno opuštěnou krásnou silnici o kousek vedle a proklínám Michaela, že se nechal zmanipulovat k tomuto zákazu.

Před sedmou zastavuji v pěkné pekárně na pořádnou snídani. Mezitím dokonce postupně ustává déšť, i když na cestách je pořád vody dost a dost. To už se stoupá vzhůru k Brenneru. I tady je bohužel zakázaná jediná silnice SS12 a cyklostezka je tu sice už povětšinou asfaltová, ale motá se všude okolo a hlavně přejíždí každý brdek, což dost zbržďuje a nepřidává na motivaci. Tu zlepšuje počasí – postupně se dokonce ukazuje sluníčko!

Před půl jedenáctou jsem konečně na Brenneru. Na oblíbené benzínce dávám uzené s kaiserkami. Dolů fučí pořádný protivítr, ale aspoň už můžu jet po silnici a konečně to aspoň trochu ocejpá.

Za hodinku jsem v Innsbrucku, kterým jen projíždím a vydávám se po cyklostezce proti proudu Innu. Dokonce si proti plánu cestu po cyklostezce prodlužuji, protože to po ní tady jede hezky. Věčné mokro a následné slunce má nepříjemný efekt – zapaření míst kontaktu se sedlem. Zadek neskutečně bolí, ať sedím v sedle nebo vstanu. Je to docela mordor.

15 km za Innsbruckem v městečku Zirl si užívám posledního sluníčka (je po poledni, ale mraky se blíží) a dokonce zkouším před Billou při svačině (i s nanukem!) sušit promočené ponožky a tretry. Nepovede se to na 100%, ale je to o dost příjemnější. Na chvíli.

Nevím kdo tu moji trasu plánoval, ale na rozdíl od většiny ostatních se za městem Telfs odkláním od Innu přes dva kopečky k německým hranicím. Tady už zase docela prší. A předpověď je mizerná.

Před sedmou zastavuji v bavorském městečku na večeři. Pořádný schnitzel je moc fajn, ale pořád už vidím před sebou tu cestu v dešti, do které musím vyrazit.

Je to ještě horší, než jsem očekával. Déšť zesílil a do toho se přidal hodně nepříjemný vichr. Samozřejmě spíš z protisměru. Morál je slabý a rozhoduji se vzít první zastávku nebo přístřešek, který se objeví. Ale ono nikde nic není! Zastávky tu najednou představuje jen holá tyč s cedulí. Dokonce se dostávám do jakési pusté oblasti, kde nejsou ani žádné vesničky, nic. Je mi příšerně, zima, neuvěřitelně mě bolí zadek a už chci někde konečně zalézt do sucha. Vichr mnou cloumá a promoklý jsem do poslední nitky.

Před vesničkou Kranzegg mi vnitřní hlas napoví, abych zkusil uhnout po cyklostezce na kopeček k lesu. Tam se objevuje jakási dřevárna s hezkou krytou betonovou ploškou před vstupem. Moc se mi nelíbí velký nápis „Pozor, kontrolováno kamerou!“ Nicméně si ustelu přímo pod ní a říkám si, že mi je to úplně jedno.

Snad poprvé v životě lezu do spacáku navlečen do péřové bundy. I tak se minimálně hodinu klepu jak obří vibrátor. Musí na mě být hodně zajímavý pohled. Do toho se mi spouští docela nepříjemné záchvaty kašle se silnou bolestí na průduškách. Nakonec jsem dnes neujel ani 300 km (292 km / 2900 m+), ale je mi to úplně jedno. Hlavně vím, že už rozhodně není na stole žádné závodění. Co mi nepřidává už vůbec, je předpověď na zítra – déšť celý den a nejvyšší denní teplota jako dnes ta nejnižší. Stále ale živím naději zítřek nějak přežít a pak v klidu v lepších podmínkách pokračovat.

Čtvrtý den – konec

Vytrvalý déšť trvá celou noc a ani ráno to není o nic lepší. Nakonec vyrážím až kolem šesté hodiny. Déšť není tak brutální, ale vody jsou všude hromady, viditelnost mizerná, aut spousta… Nic příjemného, auta na mě troubí… Dojedu 10 km do městečka Immenstadt, kde zamířím do pěkné pekárny. Odtud se přesouvám do další pekárny o 20 km dále ve Weileru, kde strávím přes dvě hodiny, než otevřou restauraci naproti, kam můžu jít na oběd. Mezitím komunikuji s Michalem. Ti jsou na Brenneru a čeká je zmrzlý sjezd do Innsbrucku.

Já si plánuji dojet dnes ještě nějak dalších 20 km do Lindau, kde mám vyhlédnuté ubytko, kde bych mohl usušit věci i sebe a zkusit se nějak připravit na pokračování dál.

Po obědě chci booknout ubytování, abych měl nějakou jistotu. Najednou tam žádné není. Tedy alespoň ne za rozumné peníze. Dávat 130 € a víc se mi fakt nechce. A do toho si všimnu zprávy od Michala: „jsme v Innsbrucku, končíme, jedeme do Mnichova.“

Můj už tak podkopaný morál je v koncích. Těžko hledám motivaci na těch 20 kilometrů v dešti přes kopec. Do kopce to vůbec nejede. Navíc zadek je zase ještě horší a bolí ukrutně i ve stoje. Dojíždím do Lindau. Automaticky mířím na nádraží, kde si kupuji jízdenku do Mnichova a píšu organizátorovi Michaelovi, že končím a vypínám tracker. Vím, že toho budu litovat, ale prostě v tu chvíli to mám jasně nastavené… Za úterý jsem dojel 63 km / 650 m+.

Závěr

V Mnichově se potkáváme s Michalem a Ondrou. Ač by bylo určitě příjemnější potkat se po úspěšném finiši v Nice i takhle je posezení u pivka moc fajn. Oni ještě večer odjíždí domů. Já už mám booklé ubytko a vlak na zítra. V noci na hostelu mě nejprve trápí zase kašel, a potom pocit hrozné horečky a totální slabosti. Ráno jsem brutálně nateklý – v obličeji vypadám opravdu jako Mongol. Tělo zřejmě není úplně v pohodě a možná to ukončení nebyl zas tak špatný nápad. Cestou vlakem domů se dávám trochu dokupy a i trochu odteču, ale úplně ideální stav to asi není.

Co je zajímavé, že jsem zřejmě během závodu vyléčil záda a loket. Tak alespoň nějaká pozitiva.

Ještě větším pozitivem tedy je úspěšnost Domestické sbírky, ve které pár dní po závodě bylo již přes 13 tisíc, díky moc!