kdy: 31.8.-15.9.2021
trasa: Maďarko – Srbsko – Bosna a Hercegovina – Černá Hora – Albánie – Makedonie – Bulharsko – Turecko (Budapešť – Istanbul)
vzdálenost: 2352 km / 22 854 m+
čas na kole: 107 h 58 m
nejvyšší bod: Durmitor Černá Hora (1907 m)
Balkánský dojezd – den 3 (poslední den)
Noc v lesíku je v pohodě a ani pejsci z nedalekých farem nepřišli a jen na dálku hafkali.
Ráno mě čeká ještě asi 40 km víceméně v lese a kratší hupy nahoru a dolů. Pak teprve přijdou vesničky.
V 9 hodin dávám výbornou kuřecí polévku ke snídani a nemůže chybět tradiční çaj.
Už před nějakou dobu jsem v gps přišel o mapu (měl jsem tam jen úplný západ Turecka), takže teď jedu jen podle čáry. Ta teď uhýbá ze silnice na malou cestu. Hned při první příležitosti se zamotám při přejezdu nové hlavní silnice, kterou jsem v mapách při plánování neměl.
Pak zmizí asfalt a jedu po cestě dost podobné té, černohorských horách.
Pak najednou zase krásný asfalt (stále téměř bez aut). Tady přijdou asi tři dost drsné stoupáky.
A pak se objevím na silnici, kterou zjevně zrušili respektive místo ní budují novou dálnici, ale teď jsou to jen hlína a kameny. Dost to drncá, ale provoz žádný, jen pasoucí se stádo ovcí.
Jde to pomalu, ale času mám dost.
Když na počítadlo zbývajících kilometrů skočí 20, začne blázinec. Megasilnice, 5 pruhů, odbočování, najíždění, vyjíždění…chybějící mapa v gps moc nepomáhá.
Asi po 10 km jsem už dost v centru a teď to je pro změnu malými uličkami, do kterých se ale pokouší dostat podobný počet aut. Pak zase chvíli obří dálnice a díky chybějící mapě špatně odbočují a přidávám si asi 4 km, než jsem schopen dostat se zpět.
Je kolem 1 odpoledne, navigace ukazuje, že jsem dojel na místo určení a já koukám na jedné straně na mešitu Sultán Ahmed a na druhé na mešitu-kostel-muzeum Aya Sofia. Jsem tady, dokázal jsem to! Ne že by to byl nějaký extra výkon, ale je to prostě fajn si takhle pěkně plnit plány…
Potom následuje oběd, ubytování na hostelu a procházka městem, při které se mi povede sehnat krabici na kolo – úspěšný den a po výborné večeři v domácké restauraci si vychutnávám zasloužené pivko na střeše hostelu s výhledem přes Bospor do Asie. Tam zajedu místním MHD zítra.
Možná ještě příští dny pošlu nějaké istanbulské fotky. Až budu zpět, rád bych zase dal dohromady nějaký shrnující text. Teď je ale čas, objednat si další Efes 
Následné zhodnocení
Tak konečně jsem dal dokupy něco málo zářijovém balkánském výletu…
Vlastně už dvě hodiny po nešťastném pádu, když jsem v popradské nemocnici čekal na další vyšetření, jsem začal rozmýšlet, jak zachránit co nejvíce z plánovaného výletu. Jeho úplné ukončení jsem si nepřipouštěl, ač jsem netušil, jak je na tom moje kolo a dokonce ani jak jsem na tom já.
To bylo v pondělí. Příští pondělí už jsem byl zase na cestě. S lítostí jsem vypustil část přes Ukrajinu a Rumunsko a zároveň se nablížil vlakem do Budapešti odkud už jsem zase na kole vyrazil do Srbska, kde jsem se napojil na původní trasu…
Bosna, Černá Hora, Albánie, Makedonie, Bulharsko… Až na poslední dvě, samé pro mě nové země (a i tu Makedonii jsem tenkrát jen líznul).
Dost jsem se do těch zemí těšil, ale skutečnost nakonec předčila všechna očekávání, a to především, když jsem se ponořil do nádherných hor, které všechny tyto země nabízely. Uznávám, že 30 km brutálního offroadu v černohorském Durmitoru, už bylo trochu dost i na mě (a hlavně na mé silniční pláště), a potom jsem se i dobrovolně vzdal vracečky k pololegálnímu přechodu do Kosova (kde hrozilo něco podobného).
Výborný zážitek umocňovalo parádní počasí. Sice občas po ránu byla pěkná kosa, ale jediné dva polodeštivé dny byly kolem jezera Ochrid.
Dalším skvělým bodem cesty byla 4denní zastávka v bulharském pohoří Pirin. Tady jsem se přidal k výpravě českých kamarádů, kteří se přijeli poprat s neúprosnou tratí závodu Pirin Ultra (což se jim zadařilo parádně!). S radostí jsem se ujal pozice support týmu a k tomu si užíval procházek a lehkých klusů v místních kopcích a doplňování energie a pivní hladiny v místních tavernách a horských chatách.
Po 4 dnech už jsem byl zase natěšený na kolo. Čekaly mě ještě 3 dny s cílem v Istanbulu. Po překročení turecké hranice (druhý den) se na mě vyhrnuly krásné vzpomínky na tuto zemi a v hlavě hned začaly naskakovat slovíčka, kterými jsem odpovídal stále stejně přátelským a pohostinným Turkům. Muezíni vyřvávali z minaretů, köpeci (psi) se líně váleli po ulici (až na těch pár, kteří si chtěli hrát na honěnou), pekárny voněly čerstvými ekmeky (chleby), na každém rohu mě někdo zval na nejlepší nejrizejší čaj Rize a večer jsem si ve speciálně označené prodejně do neprůsvitné tašky pořídil vychlazeného Efesa, kterého jsem si před spaním vychutnal při západu slunce…
Dojezd do Istanbulu trochu masakr, ale to jsem čekal, a pak už zase další vzpomínky na různých místech, u různých jídel a podobně.
Turecko mám hluboko v srdci a těch téměř 10 let, co jsem tam nebyl to nezměnilo – naopak – touha vrátit se byla čím dál silnější, a teď došla naplnění alespoň takto “na skok”.
Dohromady to bylo jen nějakých 2350 km a 23 km převýšení (za 12 dní na kole), ale zážitků bylo nepočítaně a zase jsem si krásně rozšířil obzory a ověřil, že i na dalších místech je krásně a žijí skvělí lidé
Napsat komentář