trasa: Vienna – Tre Cime di Lavaredo to Passo Giau parcour – Melchsee to Frutt parcour – Colle del Nivolet – Nice
7d 2h 52m, 18 / 89
web: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace
výsledky: https://dotwatcher.cc/results/2022/three-peaks-bike-race-2022
TPBR 2022
Rok se s rokem sešel a můj vztah k tradicím mi nedal se zase nepustit do šílenosti zvané Three Peaks Bike Race Group. Přeci jen je to trochu závazek být jediným startujícím na všech ročnících.
Letošní trasa od začátku jasně dávala najevo, že letos to žádná flákárna nebude. Už to nebudou tři osamocené vršky a mezi nimi odpočinková (nebo taky ubíjející) rovina. Ať plánuji jak plánuji, je to prostě z kopce do kopce a ač počet kilometrů není vysoký (jen málo přes 2000), převýšení jde hoodně přes 30 km.
V praxi to potvrzuje hned úvodní povinný parkour z Vídně, kde na necelých 30 km nabereme přes 500 metrů. Pak už klasický Semmering (pohoda) a nad ránem Katchberg (4km 15% stoupání). Tady začíná umírání. Nejdřív umřu já (normálně ten kopec tlačím!) a nahoře i gps.
V rámci pokusu o resusistaci navigace volím neobvyklou strategii hodinového spánku (to jsem první noc nikdy nedělal). Nicméně nepomůže to mně ani gpsce. A tak se trápím dál a trasu zaznamenávám na hodinky.
Lehce houpavý terén mě dovede do Dolomit. Ty jsou nádherné, ale já jsem na tom mizerně a do brutálního stoupáku na sedlo Tre cime už zase tlačím. Nahoře se potkávám s kamarádem Kubou, který dělá na závodě fotografa. Trochu se mu daří mě povzbudit a pohecovat. Povinný parkou mě vede přes menší sedýlko dolů do Cortiny a pak zase nahoru a nahoru na Paso Giau – stejně jako první ročník. Tam je zase nádherně, ale můj fyzický stav to nezlepšuje. Nahoře se potkávám s hlavním organizátorem Michaelem. Prohodíme pár vět a já se stejně jako větší část závodníků otáčím a jedu část sjezdu zpět, abych se následně čtveral do dalšího sedla (Valparola). To už se zase neobejde bez tlačení. Protože se připozdívá, dlouho nečekám a pouštím se do sjezdu. Zapadající slunce mi cestou nabídne nádherné obrazy oranžově nasvícených stěn. Nálada se začíná zlepšovat. Uvědomuji si, že jsem toho dnes moc nesnědl a mizerný výkon je možná spojen i s tím. Když sjedu pod 1500 metrů v první městečku mířím do první pizzerky. Nejsem tu sám – sejde se nás tu asi pět závodníků včetně Laury, která se následně stane první ženou a v cíli bude o víc jak půl dne přede mnou.
Po večeři je krize snad definitivně zažehnána, ale dnes už nic hrotit nebudu – popojedu asi 50 km víceméně z kopce a dopřeju si 4 hodinový kvalitní spánek.
Třetí den je vlastně odpočinkový. Jelikož jsem nakonec mezi CP1 a CP2 zvolil delší, ale pohodovější cestu, čeká mě jen brdek zvaný Brenner pass a po sjezdu do Innsbrucku krásně a pohodové údolí Innu až do Landeku. Odtud se přehoupnu přes trochu větší brdek Arlberg do Bludenzu a následně přes Lichtenštejsnko do Švýcarska. Tento den bez problémů ujedu asi 350 km a končím nedaleko Zurichu.
Po nějakých 3.5 hodinách spánku vyrážím dál, vstříc CP2. To je nad jezerem Mechl see na místě zvaném Tannalp. Jeto slušný kopeček a celkem se na poledním slunci zapotím. Nahoře zase potkávám Michaela a vydávám se jako většina závodníků do prvního offroadu – konkrétně asi 2 km sjezd, který by na MTB byl celkem lahůdkou, takhle se trochu bojím o proražení plášťů, ale 90% jedu na kole. Potom dlouhý sjezd po asfaltu až do Interkirchenu, kde v potravinách dávám zasloužený oběd. Když už se skoro chystám vyrazit, dorazí poněkud otřesená Marguerite. V offroadu prý sjela špatně a vybourala se. Žádné zranění snad nemá, ale na kole má problémy s přehazovačkou a je celá rozhozená. Pokouším se ji chvíli uklidnit a povzbudit, a potom se vydávám vstříc Grimsel passu. Je to sedlo, které mi loni před nosem zavřeli, protože přívaly sněhu zablokovaly silnici a způsobily sesuvy. To dnes určitě nehrozí, ale zato je pořádný hic a ve spojení s nekonečným stoupáním je to víc než úmorné. Konečně projíždím postupně kolem několika jezer a dostávám se na vrchol. Sjezd je dlouhý a přivádí mě do údolí Rhony. Tady nejprve fouká příjemný větřík do zad, který se ale brzy otočí o 180° a stane se naprosto nesnesitelným. Ještě předtím potkávám Paťu, která původně měla jet závod také, ale nakonec sem vyrazila jen na vlastní pěst a tady nás hezky povzbuzuje. Moc fajn setkání! Zato ten protivítr potom je víc než ubíjející a vzdálenost neubývá. Do toho řeším nutnost se dnes ubytovat (především kvůli dobití docházející powerbanky a taky sprcha by víc než dost pomohla především některým partiím). Ceny jsou brutální a hlavně všude mají checkin do 22, což je prostě moc brzy. Tak to zatím neřeším a bojuji s větrem. Už za tmy pak ještě dostávám solidní spršku. Ne, nezačalo pršet z čistého nebe, ale zavlažovací systémy zkrátka ignorují cyklostezku procházející mezi vinicemi a já tak asi 3 km projíždím něčím na způsob průrže mračen. Pak konečně řeším ubytování. Najdu jedno bez uvedeného omezení checkinu. 85 franků, co se dá dělat. Bookuji, platím a vyrážím. Je asi 23:20 a já bych těch 14 km chtěl stihnout před půlnocí. Po menším bloudění dorážím do vesničky Fully asi za 3 půlnoc. Zapínám telefon. Pípá mi tam sms ve francouzštině: „bohužel vás nemohu ubytovat“. Na dané adrese nikdo není. Zkouším na číslo volat a poté psát. Přijde mi ještě několik téměř dotčených zpráv, jak se opovažuji takhle pozdě otravovat. Po 15 minutách to zabalím a jdu spát mezi vinice.
Další den ztrácím celkem dost času dobíjením gps a telefonu všude, kde se zastavím, powerbanka už je prázdná. Hned po ránu mě čeká chuťovka v podobě sedla Velkého svatého Bernarda. Z Martigny v nějakých 450 metrech je to téměř 2000 nahoru. Zase dojde i na tlačení, ale přes sedlo se přehoupnu a sjedu do rozžhavené Aosty. A pak zase nahoru, směrem k CP3. Nečekal jsem, že tuto trasu, zvolí minimálně polovina závodníků. Je sice asi o 100 km kratší, ale obsahuje 7 km úsek, který by se dal popsat jako klasická horská treková trasa. To jsem si nemohl nechat ujít! Nejprve je ale potřeba dojet po silnici asi do 1900 metrů. A pak už pěkně po svých a kolo střídavě tlačit, nést, popostrkávat, zvedat, jak to zrovna jde. Nejhroší jsou cca první dva kilometry, na kterých se nastoupá asi 450 metrů. Tady si připadám opravdu jak v Tatrách a občas to je s kolem fakt trochu výzva. Následujících 5 km už je více po rovině a po některých prašných úsecích jde docela dobře popojíždět. Celá ta sranda mi trvala asi 2.5 hodiny. Pak ještě cca 2 km již po zpevněné cestě na vrchol sedla. S tím jsem nějak nepočítal a přijde mi to jako nejotravnější část celé cesty nahoru. Ale odměna je nádherná – parádní výhledy při zapadajícím slunci nemají chybu. Pak už ale raději rychle dolů, než se ochladí!
Tentokrát už ubytování opravdu vyřešit musím a také vyřeším. Stojí mě to sice nějaké kilometry (tento den nakonec rekordně nízký nájezd 170 km), které bych ještě večer mohl najet, ale to není tak podstatné. Hlavně že mám zas (alespoň částečně) nabitou powerbanku a občas si můžu i sednout na sedlo (moje sedací část toho před sprchou a další péčí nebyla schopná).
Tři a půl hodiny spánku a vyrážím směrem k Torínu, abych ještě před ním uhnul na jih a traverzoval kolem města. To mi ušetřilo průjezd města a možná 5-10 km, ale přidalo mi to dobrých 5-600 metrů převýšení a já v každém kopečku nadávám jak špaček, proč jsem to plánování tak odflákl…Nicméně se napojuji na tok řeky Dora Riparia a proti jejímu toku na mé poměry svižně vyrážím směr Susa. Mám z toho najednou zas úplně výborný pocit. V Suse zavzpomínám, jak jsme tady před třemi lety zahýbali na Colle delle Finistre. Tentokrát ještě kousek pokračuji a až pak stoupám vzhůru k francouzské hranici a sedlu Montgenevre. Stoupání je dlouhé, ale baví mě a užívám si to. Nahoře dokonce menší přeháňka. Tak ani nezastavuji a rovnou sjíždím do Briancionu, kde dávám pizzu, přičemž zjišťuji, že kousek pode mnou před chvílí vystartovala jezdci Tour de France do nejnáročnější etapy na Galibier. Já už jen projedu kolem prázdných koridorů a vydám se opačným směrem – na jih. Je vidět, že závodníci si dnes zjevně chtěli odlehčit, a tak si objednali silný vítr do zad. Takže já mám problém se hýbat i z kopce. Do toho protivětru ještě strašné vedro a moje nadšení z dopoledne je tatam a přichází zase dost silná krize.
K večeru naštěstí vítr trochu polevuje a s ním i vedro. Jen mám trochu obavy, že mezi malými městečky už neseženu nic k jídlu. Zachraňuje mě kebabárna. Potkávám se tu s Němcem Joshuou. Pokecáme, navečeříme se a valíme dál každý svým tempem (on o dost vyšším).
Ač jsem v to během odpoledne už vůbec nedoufal. Daří se mi dojet až k úpatí Mount Ventoux (330 km za dnešek). Tady si cestu pamatuji z dubnového výletu. Pamatuji si i lesík, kde se chystám zakempit. Lesík tu opravdu je a v něm i na pohled pěkná travička. Házím na ni spacák a chystám se zalehnout – au! Je to bodlák na bodláku. Sakra. Převaluji se vedle kamenitou cestu. Kamkoliv dál se odmítám přesouvat. Je to trochu fakírský výkon, ale únava dělá své a já usínám na necelé dvě hodiny jak zabitý, jen ještě matně zaznamenám několik projíždějících závodníků.
Z výjezdu mám po dubnové zkušenosti celkem obavy. Teď ale potkávám na cestě nejprve lišku (která vůbec nechtěla uhnout ze silnice a seděla tam jak přikovaná), a pak kolegu spolujezdce, se kterým cestou nahoru kecáme a cesta krásně uteče. Nahoře jsme akorát na východ slunce – nádhera! Tady začíná povinný parkour, který nás po 450 km přivede až do cíle.
Nastřílet několik fotek, načerpat sílu okamžiku a pak už valit dolů – široká přehledná cesta, pěkný sklon a žádný provoz napomáhají si trochu zlepšit maximálku během závodu. Tachometr chvíli ukazuje 84. Dole zahřát kávičkou a croissanem a pak už pokračovat dál. Moc mi to nejede, ale snažím se něco najet, než přijde deklarovaný pařák. Potkávám Marguerite, Kiliana a ještě jednoho závodníka. Vypadají, že vedro a nedostatek spánku jím svědčí ještě méně než mě. Ještě mě tedy jednou předjedou, ale pak už budou za mnou.
Na oběd jsem ve městě Sisteron (předpověď tady na dnešek hlásila 37 stupňů a myslím, že se celkem trefila). Dávám kebab, nějaké pití a vyrážím k obávané hoře De Lure. Stoupání do 1700 a cestou nic. Naštěstí ještě v poslední vesničce před samotným stoupáním potkávám studánku, a tak se ještě pořádně svlažím a naplním svou jedinou půllitrovou lahev a vyrazím k vrcholu. Láhev dovezu plnou až nahoru, kde ji teprve část vypiju. Nebylo to nakonec tak strašné.
Na druhé straně v městečku nejdřív nakupuji v obchodě, a pak jdu ještě na pizzu. Tu dokonce ani nezvládnu pozřít celou, a tak si dva kousky balím sebou. Dávám jeden krátký powernap vedle na louce vedle silnice. Plánoval jsem 10 minut, ale po 6 mě budí holčina, co jela okolo autem a bála se, jestli se mi něco nestalo. Na 4 minuty už to nemá cenu uléhat a tak vyrážím dál.
Se soumrakem se ochlazuje, ale mně to nějak energii nepřidává. Když se potom ještě setmí a já už vnímám jen to, jak silnice střídavě stoupá a klesá a okolo jsou pravděpodobně moc pěkná místa, která ale ve tmě nevidím, nějak mě to celé nebaví a nejraději bych se na to vykašlal. Projel bych si to tady raději za dne, ale pořád to je závod, a tak přeci nepůjdu spát, když to není bezpodmínečně nutné. Jedu zatraceně pomalu a do toho dělám celkem dost zastávek. Ale nakonec přeci jen dojedu do městečka La Pald sur Verdon, odkud začíná 27 kilometrový okruh. Ustelu si na zastávce. Dávám si dvě hodiny spánku. Je to špatná volba. Budím se totálně rozespalý, netuším kde jse, kdo jsem, proč tu jsem. Balím se asi 15 minut a dalších 15 minut ve tmě řeším, kam mám vlastně vyrazit. I z kopce jedu raději hodně opatrně, protože jsem stále mimo. Začínám stoupat do prudkého stoupání v rámci okruhu. Asi za 15 minut volím rozumnou strategii – 10 minut powernap. Tenhle boot systému se zkrátka nepodařil a bylo potřeba provést ještě restart. Po tom už to je lepší, čemuž pomáhá i přicházející svítání a objevující se výhledy. Dojedu objezd akorát když ve městečku otevírá pekařství. Hned sem zamířím na snídani. Chvilku po mě přijíždí Piotr, kterého okruh ještě čeká. Společně posnídáme, pokecáme a každý se vydává svým směrem.
V údolí kterým projíždím se nečekaně ochlazuje a mně je místy fakt docela kosa. Zkouším si ten pocit zapamatovat, protože tuším, že brzy mi bude dost chybět a budu prožívat opačné pocity. Otepluje se už v posledním dlouhém stoupání. Pořád mám v hlavě nastavené, že ještě přijde nějaká zákeřnost. Několik kopečků tam ještě je, ale jinak platí fyzika a k moři to je zkrátka převážně dolů. Cestou se kolem mě ještě prožene odpočatý Joshua, který se vždy pořádně vyspal a pak drtil neskutečné tempo. Do cíle přijíždím před půl třetí odpoledne na 18. místě v celkovém čase 170 hodin 52 minut (o necelé tři hodiny jsem se nevešel do jednoho týdne, to mě trochu mrzelo).
V cíli už čeká Michael s finišerským pivkem a další závodníci, kteří dojeli přede mnou. Ozkouším moře (cíl je hned u pláže), dáme společný oběd a já si užívám finišerské pohody, která je letos jen chudší o to, že jsem tu jediný Čech.
Co se týče počasí během závodu, to bylo víceméně ideální – první dva dny lehce popršelo, pak už jen úplně ojedinělé přeháňky a otravné bylo spíš vedro, ale vzhledem k tomu, že jsme velkou část trávili poměrně vysoko v horách, dalo se to docela dobře vydržet. Vybavení podrželo až na gps.
Ještě přidám letošní naměřená čísla: z uvedených 170h 52m jsem v pohybu strávil 116 hodin (67,9 % času) během kterých jsem najel 2224 km a nastoupal 29877 m (výsledné stoupání podle gps bylo tedy menší než to plánované).
Bylo to fajn, tak zas za rok
Napsat komentář