trasa: Vienna – Grossglockner hochalpen strasse – Col du Sanetsch – Parcour Mont Ventoux to Finish
DNF (Scratched on Mont Ventoux due to shermer’s neck)
web: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace
výsledky: https://dotwatcher.cc/results/2020/three-peaks-bike-race-2020
TPBR 2020 – DNF
Tentokrát jsem se rozhodl zkusit průběh sepsat chronologicky v bodech. Asi to nebude tak záživné čtení, ale když by se třeba někdo chystal na podobnou akci, mohl by trochu dostat představu, co od podobné akce čekat
Sobota 16:00… před Schoenbrunským palácem… Startuji s první vlnou závodníků. Jsem odpočat, připraven, ale stejně se mi nejede moc příjemně a tempo je vysoké…Kam jsem se to zase dostal? Ale nenechám se tím znervóznět…
16:25… Konec povinného startovního parcouru – někteří se otáčejí a jedou zpět k Vídni, jiní pokračují. Já se trochu zamotám a musím koukat do navigace. Pak ještě kus pokračuji a vydávám se také zpět ale „zkratkou“ okolo Vídně… Následně zjistím, že jsem tak učinil jako jediný (proč já musím mít vždy něco speciálního?)
17:00… Proč jsem si vybíral tenhle kopec? Ostatní si sviští dole po rovině a určitě už jsou daleko pryč a já se tady potím do nekonečného stoupání…
17:30… Tak to snad nebylo tak hrozné a ještě jsem si užil pěkný sjezd a připojuji se k menšině volící jižní trasu…
20:30… Semmering a ještě je světlo, megaprudkými zkratkami stahuji pár lidí, další míjím na vršku, kde téměř nezastavuji… Cítím se super.
22:00… McDonald před Bruckem – navalit do sebe nějakou energii na noc, zavzpomínat na loňský rok, kdy jsem se první den v podobný čas v Mekáči sešli s Alešem a Michalem…
Neděle 6:00… Světlo, nový den, noc za mnou a pořádný kopec (Katchberg) přede mnou. Ač vím, co mě čeká, příjemné to není a bude to bolet (cca 4km 15% stoupání – au)
9:00… Dole u Drávy… A teď pěkně proti proudu … a proti větru…
13:00… Winkl – začátek parkouru přes Grossglockner a spousta závodníků, kteří to jeli ze severu a mají to už za sebou. To na morálu nepřidá. Navíc začíná pršet a předpověď slibuje bouřky. Dávám lehčí oběd a vyrážím, déšť pozvolna ustává
14:00… Cesta jde do brutálního kopce a já mám chuť umřít, navíc další a další závodníci v protisměru…
15:30… Jsem u tunelu, první vršek parkouru. Je mi slabo, mám hlad a je mi najednou hrozná kosa (ještě před chvílí ze mě pěkně lilo)… Navlékám přes lehkou větrovku péřovku (první a poslední využití), projíždím tunelem a sjíždím asi 200 metrů do údolí
16:15… Edelweis – ani nahoru mi ta péřovka nevadila. Ve výjezdu po kostkách na vyhlídku předjíždím dva tlačící závodníky. To mě nakopne. Cestou dolů ještě krátká zastávka u Michaela (organizátora). Prý jsem ze své strany první. To také potěší. Nálada jde najednou zase nahoru.
17:15… Dole ve Fuchsu dávám zaslouženou večeři (3chodové menu) a pivo. Už je mi fakt lépe.
19:30… Kus za Saafeldenem jedu vstříc brutálnímu černu a bouřce. Se začínajícím lijákem zastavuji na zastávce a zkoumám radar. Nebude to na dlouho, ale stejně se mi nechce tak dlouho čekat, a tak po chvíli vyjíždím do deště vstříc menšímu sedlu…
21:00… Déšť už dávno ustal, ale silnice ne a ne oschnout a pořád mě nepříjemně ošplíchává, a tak zastavuji na kebab u Turka… Mezi tím sprchne ještě jednou, takže je to ještě horší…
21:45… Zastávka, jde se spát, první dva dny za mnou (546km / 6590m+)
Pondělí 3:15… Vyrážím do tmy vstříc dalšímu dni
6:15… Snídaně ve Schwazu před průjezdem Innsbrucku
8:00… Innsbruck za mnou a ani to nebolelo (dokonce trefím zkratku, kterou se mi nepodařilo nahrát do navigace, ale zapamatoval jsem si ji), dál podle řeky to i proti větru jede docela pěkně
11:15… Landeck – strašný pařák, ale krásné výhledy všude okolo. Dávám delší občerstvovací zastávku v obchoďáku a chystám se na stoupání
12:00… Vyrážím vstříc Arlbergu, vedro mi to nijak neulehčuje, ale první část je opravdu mírná, až nahoře sklon dost přitvrdí a ze mě leje jak z vola…
14:15… Arlberg – konečně vrchol!
17:20… Po pěkném sjezdu a rovince jsem v Lichtenštejnsku
18:10… Jsem ve Švajcu… To byla nějaká krátká země a přejezd podle řeky byl docela příjemný
20:00… Nechutné stoupání nad Walensee, které asi bylo úplně zbytečné, protože dole podle jezera vede cyklostezka… Ale to bych měl málo výškových metrů a byl bych moc vepředu
21:00… Večeře a příjemný pokec dole v Niederurnenu… Už jsem myslel, že tu žádné jídlo nenajdu, ale jeden ochotný místní mě dovedl do fajn restauračky…
23:30… Po zjištění, že většina zastávek kolem Zurichu (na který byl krásný výhled přes jezero) je jen tyč s rozpisem, konečně nacházím jednu s budkou přímo uprostřed vesnice Schindellegi… Dnes poměrně pohodových 356km / 3138m+
Úterý 2:45… Nevytahoval jsem spacák, a to byla chyba – zas takové teplo nebylo, nakonec jsem se skoro nevyspal – místo plánovaných 3 hodin spánku 2 hodiny vrtění se na lavičce. Vyrážím tedy dřív než bylo v plánu
6:15… Snídaně ve Wolhusenu. Na to, že je to skoro po rovině jedu hrozně pomalu, zase nějaká krize… Aspoň, že už je světlo a jídlo taky dodá trochu pozitivní energie…
7:45… Padá na mě ještě horší krize a já před vrškem menšího sedla dávám dvacetiminutový powernap. Krátký spánek a sjezd zlepšují náladu o 200%, Cesta najednou konečně utíká a já jen ležím v hrazdě a jedu a jedu…
10:30… Projíždím městem Thun a začínám zase stoupat… a něco přestává být ok a je to moje hlava, kterou je čím dál tím těžší udržet vzpřímenou… Zatím se to pokouším ignorovat
12:00… Oběd v sámošce v Boltigenu před závěrečným stoupáním na Schonried.
13:30… Vrchol… sjezd do Gstaadu a pozvolné stoupání
14:30… Jsem u stanice lanovky na Sanetsch. Poslední kilometry už to byl opravdu boj s krkem, ale doufám, že procházka tomu pomůže. Nebe se mezi tím zatáhlo a vypadá dost výhružně. Zamykám kolo a vyrážím vstříc temnotě a kopci…(Jako jeden z mála jsem si naplánoval trasu na sedlo Sanetsch ze severu, odkud nevede silnice, ale krásná horská pěšina)
15:15… Asi v půlce kopce začíná déšť a blesky blýskají nebezpečně blízko, nemám z toho úplně dobrý pocit. Naštěstí vše rychle odezní…
15:55… Vrchol kopce. Poslední kilometr jsem zkoušel běžet, tak jsem nahoře trochu vyfluslý. Chvíli hledám, kde je vrchol, a zda tu nejsou fotografové Kuba s Márou nebo organizátor Michael. Nikdo. Tak rychlá fotka s jezerem a klusat dolů. V těch tretrách to moc nejde…
16:45… Jsem zpátky u kola, bez zbytečného zdržování vyrážím, čeká mě ještě jedno sedlo a okolo už je zase pěkně černo a začíná se blýskat
17:15… Uprostřed stoupání začíná náhle brutální průtrž, jakou jsem snad ještě nikdy nezažil – jeden bazén za druhým padají na mou hlavu. Do toho blesky práskají těsně okolo. A nikde ani náznak přístřešku. Bezradně šlapu do pedálů, koukám na přední kolo (výš to nejde) a sunu se k vrcholu… Pot z výstupu a voda z průtrže navíc způsobují, že se mi dost odírají vnitřní stehna, ale to není čas řešit…
17:35… Vrchol. Déšť lehce ustává. Mířím k restauraci. Chystám si věci sebou, ukládám kolo a … zjišťuji, že mají zavřeno… Musím dál…
18:00… Po silnici, která po přívalech připomíná spíše řeku opatrně sjíždím k první otevřené restauraci o několik set metrů níže. Tam dávám horkou čokoládu, pizzu, snažím se rozehřát a ošetřit odřená stehna…
19:20… Jídlo, teplo a slunce za oknem trochu vyspravily podlomený morál a já vyrážím dále dolů. Vzhledem ke stavu krku a odřenin volím velmi netradiční a asi i komické polohy na kole, ale hlavně, že se nějak hýbu…
20:50… Jsem u Ženevského jezera a přejíždím hranici do Francie. Ještě předtím jsem poslední franky utratil za švýcarskou IPU (pivo), kterou kousek za hranicí vypiji na lavičce s výhledem na jezero a rozmýšlím, co dál…
22:00… Popojel jsem nějak ještě asi 12 kilometrů a našel si pěknou zastávku a ulehl s výhledem na další bouřku nad jezerem s tím, že ráno se uvidí a pořádný spánek krku třeba pomůže. Za dnešek pouze 258km / 2662m+ na kole a 8,6km / 824m+ po svých
Středa 5:20… Budík nezazvonil (protože jsem vypnul telefon, abych ušetřil baterku, která po promoknutí v průtrži nešla dobít) a já tak místo 5 hodin spal 7… Ale co, aspoň bude krk v pohodě – vyrážím s elánem…
6:00… Doteď se zdálo, že to bude dobré, ale není a hlavu už zase padá Zpomaluji ještě více, dlouho snídám u pekařství a pomalu pokračuji s čím dál častějšími zastávkami k Ženevě…
9:45… Hostel v Ženevě. Odkládám kolo a jdu relaxovat k jezeru. Snažím se minimalizovat pohyb, doplnit jídlo a tekutiny. Mezi tím dostanu radu, ať zkusím fyzioterepauta. Najít fyzioterapeutické středisko není problém a objednat se na odpoledne také ne. Masáž, uvolnění ztuhlých svalů a já pociťuji naději, že by to přeci jenom ještě mohlo zítra jít! Dnes 52km / 253m +
Čtvrtek 4:00… Čekal jsem, že po dni volna budu beznadějně poslední. Kupodivu zjišťuji, že jsem stále zhruba v půlce startovního pole. Navíc bych teď měl být čerstvě odpočat (za poslední dvě noci mám naspáno zhruba jako za poslední dva ročníky závodu). Po delším balení vyrážím vstříc noční Ženevě a taky pěknému kopci, krk ale drží!
5:15… Jsem ve Francii a také na kopci… Začínám mít nedobré tušení, že to tak úplně ok nebude .
6:00… Dole u řeky Rhony a už vím, že krk se nezotavil a situace se začíná podobat té, ze včerejšího rána. Začínám zase zařazovat čím dál častější přestávky, aby bylo vůbec možné pak zase chvíli jet. Jakékoliv poslední ambice zase padají, ale ještě to alespoň zkusím
9:00… Lékárna a já zkouším ještě jeden náboj – pořizuji (i přes silné varování) límec držící hlavu ve statické poloze. Chvíli se zdá, že to opravdu pomůže, ale brzy zjišťuji, že i tak je hlava příliš skloněná a jediný efekt je, že s ní vůbec nemohu otáčet (což jinak tedy také skoro nejde)
12:30… Krásná cyklostezka podle řeky Isery a já zjišťuji, že když si dám pod bradu pěst a hlavu jí přizvedávám, docela se dá jet!
13:00… Dopřávám si pořádný rybí oběd v restauraci u řeky. Vím, že už není kam spěchat (ani to nejde), počasí je krásné, tak si to tady alespoň užiji.
16:30… Abych zlepšil úhel posezu, snižuji polohu sedla, přičemž strhnu závit v objímce. Zkouším to řešit postupně v jednom autoservisu a cykloshopu, i přes velkou snahu (alespoň v autoservisu) nepomohou nikde a odteď jedu se sedlem vytáčejícím se do stran…
22:00… Po kouskách jsem volně dojel za Montmelimar, kde si v Mekáči dávám druhou, lehčí, večeři (k první byl parádní tatarák) a plánuji trochu upravit trasu, abych se dostal z hlavní silnice a našel klidné místo k přespání
23:00… Pěkná vedlejší silnička a místo pod hezkým stromem – má být úplně jasno, takže deště se nebojím. Dnešním popojížděním jsem se posunul o 280km / 2049m+. Rozhoduji se, že se zítra ještě pokusím o výjezd na Mont Ventoux, skončit pod kopcem by mě mrzelo hodně.
pátek 2:45… Vstávám o hodinu dřív než bylo v plánu, balím a začíná pršet. Ideální načasování. Vyrážím do tmy a mokra. Po malých zvlněných silničkách s rukou pod bradou to jde pomalu.
4:00… Na nečekaném hrbolu na silnici se mi rozlétlo světlo z řidítek. S náhradní čelovkou hledám jednotlivé části a dávám je dohromady asi 15 minut. Ani jsem nevěřil, že ho ještě zprovozním.
4:45… Krásná zastávka a mě to ve tmě, mokru a kopcích nebaví, tak dávám půl hodinky šlofíka. Akorát už se rozednívá…
6:05… Přijíždím do městečka Villasse a načasování je ideální – akorát otevírá pekárna, kde do sebe ve dvou dávkách cpu 2 croissany a 3 pain au chocolate – ještě teplé, akorát vytažené z pece, mňam!
7:00… Ještě půlhodina po relativní rovině a začíná stoupání na Ventoux! Kopec je celkem prudký a já zjišťuji, že při tak nízké rychlosti ani nevadí, když se nedívám před sebe ale jen na své přední kolo, a tak si podpírající ruka může chvíli odpočinout. Alespoň do chvíle, než málem strefím chlapíka, který se přede mnou sune ještě pomaleji než já, pak už raději opatrně Kopec je celkem náročný, ale docela si ho užívám, ač krk si zrovna nevíská.
9:30… Vrchol, dobojováno! Asi by šlo posouvat se ještě o kus dál, ale vzhledem k tomu, že do cíle pokračuje 450km parkour, na kterém se nabere ještě 8000m převýšení, myslím, že už to je opravdu za hranou (to už je tedy možná poslední tři dny ). Využívám tak toho, že sem přijedou Kuba s Márou, kteří tu budou fotit projíždějící závodníky. Zůstanu tu do zítřka s nimi a pak s nimi autem odjedu do cíle v Nice. Díky kluci!
DNF mě samozřejmě mrzí, ale už dopředu jsem se pokoušel psychicky připravit na to, že při takovémhle závodu je prostě šance, že se něco takového stane dost vysoká. I proto se přepínám do pozitivního naladění. Myslím, že tři dny boje s krkem byly slušná výzva, kterou beru jako slušný výkon.
S klukama si užívám podporu projíždějících závodníků, do toho dost jídla, piva, krásné prostředí výjimečně bezvětrné Ventoux a následně Nice s pláží hned vedle cíle, kde vítáme další a další přijíždějící závodníky a následně s nimi oslavujeme dokončení závodu. Trochu jim závidím, ale vím, že tu jistě bude příležitost si to vynahradit a ty emoce jsou dost nakažlivé, takže si to užívám i tak
Z Vídně na Ventoux jsem ujel za 5 a půl dne 1565 km a nastoupal 16793 metrů, což je myslím celkem pěkná porce a nemusím mít výčitky ani z předzávodního klidu a vyžírání ani z toho pozávodního.
Moc bych chtěl poděkovat všem, kteří mě během závodu podporovali a motivovali, abych to nezabalil hned, když se objevily problémy. Snad jsem vás tím dnf nezklamal a příště to vynahradím!
Při závodu jsem měl možnost testovat několik produktů z prodejny Pod 7 kilo. Nejvíc jsem si sliboval od nepromokavých ponožek Stormsock. Na ty nakonec vůbec nedošlo – při průtrži za Sanetschem bohužel nebyl čas ani prostor je nazout a jinak bylo počasí krásné až ideální. Co jsem ale využil a uchránilo minimálně můj nos před spálením byl opalovací krém Mountain sun cream 50+ v kompaktním balení. Došlo i na repelent Expedition Plus – jediná noc kdy zaútočil bzučící hmyz byl kupodivu po ukončení závodě na úpatí Ventoux a díky repelentu jsem se mezi hejny komárů alespoň trochu vyspal. Ducktape byla praktická při opravování uchycování powerbanky a navigace na řidítka, takže její zařazení do výbavy určitě také nelituji.
Takže za rok zase a snad až do cíle!
Napsat komentář