trasa: Vienna – Passo di Giau – Furkapass – Col du Galibier – Nice
5d 8h 47m, 2 / 9
web: https://www.adventurebikeracing.com/threepeaksbikerace
výsledky: https://dotwatcher.cc/results/2018/three-peaks-bike-race-2018
Nemám na to přesně popisovat průběh celého závodu 3 peaks bike race, ale myslím, že vypíchnutí několika momentů z posledního dne závodu celkem dobře vystihne atmosféru závodu:
2 hodiny ráno. Budím se a koukám na hodinky. Ještě je brzy, budík je nastaven až na 3:13. Když se budím znovu o deset minut později, vyhodnocuji to, že už asi opravdu bude čas. O půl třetí opouštím útulnou zastávku a vyrážím do tmy a do kopce. Čeká mě poslední kontrolní bod závodu – sedlo Col du Galibier ve výšce přes 2600 metrů nad mořem, které po zimní sezóně zprůjezdnili teprve před pár dny…
Je před sedmou ranní a já jsem téměř o 2 kilometry výš, než odkud jsem vyjížděl. Ačkoliv se hřeju šlapáním do poctivého stoupání je mi docela kosa a jsem dost vděčný za rukavice. Okolo plno sněhu, mlha a teplota hluboko pod bodem mrazu. Pořád čekám na zázrak, že nahoře bude sluníčko a nebo alespoň chata, kde bych se ohřál a oblékl si teplou péřovku – s takhle zmrzlými rukami to nedám.
Zázrak se nekoná a nahoře je ještě větší kosa. Skoro ani nezastavuji, pořizování vrcholové fotky opravdu není na pořadu dne.
Sjíždím pomaličku, ruce na brzdách mají problém se udržet. Holá kolena v pravidelném rytmu vibrují a naráží do rámu. Kdyby tam nebyl, naráží jedno do druhého. Pocit totálního promrznutí, ze kterého už se nikdy nemohu dostat.
O nějakých 400 výškových metrů níže se přeci jen dostavuje zázrak v podání protrhané mlhy a slunečních paprsků. Zastavuji a užívám si tu nádheru, i když je mi stále strašná kosa. O nějakých 200 metrů níže u zavřených chat jsem již schopen obléct si péřovku.
Je asi devět hodin a já sedím na sluníčku před obchodem dole v údolí a stále si to teplo užívám. Je asi 20 a já mám na sobě pořád péřovku. Tělo se konečně začíná vzpamatovávat a vysílá první signály o tom, že je mu teplo. Ještě chvíli si to užívám, pak péřovku svlékám a vyrážím dál.
Je kolem poledne. Já jsem na své trase, která je sice asi o 20 km delší než ta, kterou zvolil první závodník, ale vede podle řeky, abych nemusel stoupat do kopců. Do reality mě vrací zákaz kol na hlavní silnici, který mě posílá do kopců okolo. Když se konečně vracím k silnici podle řeky, z té se stává vyhlídková trasa, střídavě nabízející výhledy z dvousetmetrového nadhledu, aby vás hned zase přivedla na břeh a tak pořád dokola, takže ve výsledku nastoupám mnohem víc než na přímé trase. A do toho strašný pařák. Vzpomínám na ráno a proudy potu tečou.
Je půl šesté odpoledne. Pařák už není tak hrozný, což je dáno i tím, že jsem nastoupal do nějakých 1800. Do toho se po obloze začínají honit černé mraky. Já mám teď dvě možnosti. Buď pokračovat po silnici dalších asi deset kilometrů do sedla, a pak ještě přes několik dalších menších hupů anebo zvolit trasu, kterou mi mapy.cz naplánovaly jako silniční, ať šlo jednoznačně o trekovou cestu do jiného sedla. Nějakých 7 km a 600 metrů převýšení. A ze sedla už silnice a pořád z kopce až do Nice.
Volím samozřejmě druhou variantu, přeci i kdybych to měl tlačit za hodinu a půl tam musím být! Začíná to v pohodě, velká část se dá i jet, ač to po velikých kamenech není moc příjemné. Prvních 500 výškových metrů zvládnu za něco přes hodinu a už de těším, jak budu před sedmou v sedle. A pak to začne – sníh. Nejprve jen kousky cesty, ale postupně se pod ním cesta ztrácí. Nejprve to zkouším kolo sněhem tlačit, ale to se boří a nejde to. Tak ho nesu, což zase znamená, že se sám bořím ještě hlouběji. Vyčerpání. Zlověstný vítr. Ještě černější mraky. Totálně promáchané boty. Hledání cesty. Nejistota. Vyčerpání. Čas plyne. Cesta neubývá. Krásné výhledy. Bořím se. Kloužu. Před osmou hodinou jsem konečně na asfaltové cestě před vrškem vedoucím k sedlu. Hurá! Není vyhráno, i tato cesta se ztrácí pod sněhem. Je to ještě boj. Asi ve čtvrt na devět jsem konečně v sedle. Zbytečně se nezdržuji, oblékám rukavice a pouštím se do mrazivého sjezdu po nekvalitní prudké asfaltce. Zrada – cesta neni protažena! Přenáším několik sněhových polí. Jedno hodně nepříjemné ve velmi strmém svahu, kde by uklouznutí znamenalo mnohasetmetrový pád do hlubiny. Vsugerovávám si, že tretry jsou vlastně docela podobné mačkám. Podobnost kola a cepínu už se hledá hůře. Konečně i toto pole mám za sebou. Několik menších potkám ještě o dost níže.
Devět večer. Civilizace. Městečko pod kopcem. Cedule Nice 95 km. Měl bych se navečeřet. Poslední jídlo jsem měl naposledy někdy o půl třetí. Je tu několik restaurací. Také je ale poslední šance využít denního světla. Jedu dál. Pak už je vše zavřené. Smůla. Prudší sjezdy se střídají s mírnějšími, ale jede to parádně. Finišerská euforie. Chodí zprávy typu “už jen kousek!”.
0:45 – Nice, cíl! Dokázal jsem to! Sice tu nikdo nečeká, ale na euforii mi to neubere. Ani vybitá baterie v telefonu. Za chvíli přibíhá organizátor Michael. Gratuluje, dává mi pivko. Cílové fotky. Pomáhá mi hledat ubytko. Hledání hostelu. Buzení recepčniho. Sprcha. Ve dvě hodiny jsem v posteli. Skoro 5 hodin spánku. Snídaně. Rychlé balení. Cesta na letiště. Odpoledne v Bruselu. Noční Praha. Pár hodin spánku. Sestřenčina svatba… vše se nakonec stihli, i když to bylo trochu na knap
Trasa závodu byla opravdu nádherná – od prvního dne jsme neopustili překrásné hory, které přinášely naprosto úžasná panoramata. Samozřejmě to sebou neslo i obtížnou velmi kopcovitou trasu, rozmary horského počasí a tak dále. Přitom byla téměř neustále na dosah moderní západní civilizace.
Napsat komentář